Alois a Ciel I.

Tahle povídka má tři části, a jejími stvořiteli jsme my - Já a Ciel. Tenhle výplod jsem našla v počítači, už ani nevím, kdy jsme jej stvořily, ale říkám si, že bych to sem mohla dát. Přece jen, když už jsme to napsaly...

Zjistila jsem, že jsme to při psaní ani nepojmenovaly, takže jsem zvolila ne zrovna originální název, ale nic jiného mě nenapadlo.

První část je spíš taková komedie, tak enjoy...

Grell & Ciel

---

Prsty Aloise Trancyho netrpělivě ťukaly na desku masivního mahagonového stolu, který byl ručně vyřezávaný. Na stole stál otevřený laptop značky Zrokukráleklacka model III. Alois netrpělivě čekal, než se mu načte jeho viktoriánský facebook a oblíbená stránka slechtici.cz, moc rád chatoval s ostatními kluky, protože si pak připadal lépe. Přihlásil se pod svým nickem a s radostí zjistil, že je momentálně online kluk stejně starý… konečně se bude někomu moct svěřit se svými problémy!

Blond-sweet-boy: Ahoj :*

Ciel Phantomhive se velmi nedobrovolně po dlouhé době přihlásil na Viktoriánský Facebook a najednou se stalo něco, co ho šokovalo. Pozvánka ke konverzaci!!!

No laughter: No nazdar.

Blond-sweet-boy: Jak se máš?

No laughter: Naprosto příšerně, zase mi vybuchla kuchyň.

Blond-sweet-boy: Nezávidím ti to, moje služka zas furt naráží do zdí (eh, to bude tím, že jsem jí vypíchl oči… možná)

No laughter: No, moje služka kdyby oslepla, nic by se nezměnilo

Blond-sweet-boy: Hele chodíš s někým?

No laughter: Coo?!

Blond-sweet-boy: Co, coo?

No laughter: Ne a ani nebudu. Tyto věci mě… řekněme… nezajímají.

Blond-sweet-boy: A co tě zajímá?

No laughter: Jak nakopat zadek vrahovi mých rodičů…

Blond-sweet-boy: Já zase hledám takovýho malýho fakana, jehož sluha zabil vraha mých rodičů, dost podobný, že?

No laughter: Jo, to je hodně podobné.

Blond-sweet-boy: Trošku jsem to zmotal, sluha zabil moje rodiče, he… takže on je tím vrahem.

No lauhgter: No, to mění situaci. Kde bydlíš?

Blond-sweet-boy: No, radši to neuvádím, na netu je spousta úchyláků…

No laughter: No teda, co si o mě myslíš??!

Blond-sweet-boy: Promiň, kámo, ale tvoje přezdívka je trošku jetá...

No laughter: Máš co říkat

Blond-sweet-boy: Pfff… hele neznáš nějakýho Sebbyho?

No laughter: Znám, teda aspoň myslím. Je to můj komorník

Blond-sweet-boy: Zabít ho… eh, cože? Počkej, nejseš ty nějakej Ciel? Pha-pha něco… dál to zní to jak prací prášek…

No laughter: No no… Jak víš, že se jmenuju Ciel?

Blond-sweet-boy: Éhm… no, tipnul jsem si, mám skvělej odhad, moje pratetička byla Libuše - šak to znáš... "Vidím město veliké, jehož dějiny jednou Cassie a Rebecca budou nenávidět"… ale fakt... nekecám!

No laughter: Jo, já historii taky nemusím. Posledně mi Sebastian vtloukal do hlavy nějakou Teorii šnečích vajíček od nějaké Lathenie a Loriana nebo tak něco. Nepamatuju si na to už.

Sweet-blond-boy: Hm, to můj sluha… rád ho provokuju, je to takej maník a ty jeho brýle jsou fakt vtipný!

No laughter: Tak to můj sluha je vcelku normální. Ale někdy mu toužím jednu a výjimečně dokonce dvě vrazit. Extrém byl pět.

Blond-sweet-boy: Však to klidně udělej a přikaž mu, ať ti nic neudělá…mimochodem, můj sluha právě sází rajčata - co tvůj?

No laughter: Můj už dneska potřetí přestavuje kuchyň.

Blond-sweet-boy: No, to fakt může být zábava… Btw. už si mu někdy nařídil, aby spočítal všechny stébla trávy v zahradě? Claude to právě dělá, rajčata už jsou vysázena…

No laughter: Ne, nezkoušel, já mu zbytečné úkoly nedávám.

Sweet-blond-boy: Tak to vidím na to, že v tom případě většinu času musí trávit na Miami Beach, ne?

No laughter: Ne, on mě většinou zachraňuje život, mě se neustále někdo snaží zabít.

Blond-sweet-boy: Už tě někdy někdo znásilnil?

No laughter: Ne, i když někdy k tomu nemá daleko moje snoubenka. Vždycky na mě skočí a já mám co dělat abych ji odstrčil.

Blond-sweet-boy: Ty máš snoubenku? Sakra!

No laughter: Proč sakra? Teda ne že bych ji měl nějak extra rád… Je strašně trhlá. A navíc sňatek domluvili, když nám byly tři. Takže nic moc.

Blond-sweet-boy: Není to taková ta divná věc posledlá roztomilostí? Jo, tu znám, taky jednu dobu ji Claude měl sledovat…

No laughter: Proboha proč?

Blond-sweet-boy: Ale nařídil jsem mu aby ji unesl abych sem nalákal te-toho skrčka, kterýho musím zlikvidovat kvůli tomu, abych vzal jeho sluhovi to nejcennější co má…

Cielovi je tento cizí kluk čím dál tím podezřelejší…

No laughter: Smím-li se ptáti, kdo je tím skrčkem?

Blond-sweet-boy: Takovej divnej týpek, toho neznáš…

Eh… já si to nepamatuju…

No laughter: No dobře, nebudu vyzvídat.

Blond-sweet-boy: (on je ve skutečnosti docela sympatickej, ale kdybych to řekl nahlas nebo napsal tak si zkazím image!)… OK!

No laughter: A co s tebou bylo, když ti zabili rodiče? Taky jsi zdědil panství?

Blond-sweet-boy: Ale né, já se k svému sídlu dostal tak, že mně znásilňoval jeden starej dědula, protože potom, co zabili moje rodiče včetně celé vesnice jsem neměl kam jít… ale to je dlouhej příběh.

No laughter: Mně po smrti mých rodičů unesli a málem mě zabili a toho idiota co to udělal čeká strašlivý osud…

Blond-sweet-boy: Držím palce… ha! Vzpomněl jsem si na ten prací prášek PHANTOMHIVE… company… vyrábí prací prášky, ne?

No laughter: Ne, nevyrábí, specializuje se na hračky a cukrovinky.
Blond-sweet-boy: Já jsem si hned říkal, že je to nějaký divný…

No laughter: Co je divný?

Blond-sweet-laugter: Jakože by ta Pha-něco-company vyráběla prací prášky… ale díky za info Cieli…

No laughter: nějak smysl této konverzace přestávám chápat… Počkat… Neznáme se?

Blond-sweet-boy: To je blbost, my se přece nemůžeme znát… hele prečo mi kouká do okna tvůj komorník?!

No laughter: nekouká, pokud nedostal rozkaz.

Blond-sweet-boy: Kouká… a divně se šklebí!

No laughter: Ano, samozřejmě, já posílám své služebnictvo do světa, aby blonďatým skrčkům zíralo do oken a šklebilo se…

Blond-sweet-boy: Hele, prostě, zavolej si ho zpátky!

No laughter: Nezavolám, dokud neřekneš, co proti mně máš… Aloisi Trancy!

Blond-sweet-boy: Já nejsem Alois! Claude je s Hannah na pikniku, šli tam před chvílí, sakra…

No laughter: A Sebastian je u tebe v okně, takže pěkně vybal, co proti mně máš!

Blond-sweet-boy: Hele, jako řekni mi, jak si s tebou můžu psát a něco ti vysvětlovat, když mám strach, aby mi tvůj komorník nezabodnul jídelní nůž do zad, nebo ještě v horším - zničil účes!

No laughter: Sebastian nemá rozkaz tě zabít nebo rozcuchat…

Blond-sweet-boy: A co má teda za rozkaz?! Hlavně ať se nešklebí, budou se mi zdát zlé sny!

No laughter: Má z tebe vytáhnout co proti mně máš. A NEMÁ SE ŠKLEBIT!!!

Alois se otočí na Sebastiana… "Přestaň se šklebit!"

Blond-sweet-boy: Ale já proti tobě nic nemám, to on mi zabil famílii!

No laughter: Ale ty chceš zabít mě a pak mého komorníka. A věř mi, že se ti to nepodaří

Blond-sweet-boy: Ha, Claude už je tady! *blufuje*

No laughter: Vrah mých rodičů se navrátil k pánovi. Sebastiane, pomsti rodiče!!

Blond-sweet-boy: Počkej - Co to kydáš?!

No laughter: Mám důkazy, že za smrt mých rodičů můžeš ty a Claude…

Blond-sweet-boy: asi trošku falešný důkazy, ne? V tý době jsem byl ještě zavřenej v jakýmsi sklepě!

No laughter: Vážně? Dojímáš mě…

Blond-sweet-boy: Hm, vzhledem k tomu, že tebe dojme jen slznej plyn a tvoje citlivost je asi tak na bodu pařezu…

ať toho okamžitě nechá, zavolej si ho, kuš Sebby!

No laughter: Hmm... Pro dnešek se obejdeme bez vraždy, Sebastiane.

Blond-sweet-boy: Seš nejlepší kámo, máš to u mně…

No laughter: Tohle mě vážně asi dojme… Jeden den se bez vraždy obejde, no…

Blond-sweet-boy: A ještě mu řekni, ať se nešklebí… eh, prosím.

No laughter: Ty idiote Sebastiane, přestaň se šklebit!!!

Blond-sweet-boy: Díky… a už si ho můžeš zavolat domů, jo?

No laughter: Sebastiane, nech toho idiota…

Blond-sweet-boy: Ty si myslíš, že jsem idiot?!

No laughter: ne, asi ten za tebou…

Blond-sweet-boy: Ale tam nikdo není…!

No laughter: Bože, ta demence…

Blond-sweet-boy: Že se zrovna ty dovoláváš Boha, to nepobírám…

No laughter: No dobře, Sebastiane, ta demence… Stačí??!

Blond-sweet-boy: Hm… mimochodem, že nevíš, kde mají ten piknik Hannah a Claude?!

No laughter: to teda fakt netuším…

Blond-sweet-boy: U vás na zahradě… muhaha... ehm, neřeš, mám ještě trošku trauma z toho děsivého šklebu...

No laughter: Až přijde domů, slibuju, že mu vrazím

Blond-sweet-boy: Kdybysme nebyli pseudonepřátelé měl bych tě i rád, seš sympatickej, ale fakt…

No laughter: No… když se to tak vezme… mohli bychom si rozumět... Jsme si hodně podobní

Blond-sweet-boy: To je fakt… Tož to je mé životní dilema…

No laughter: Hmm… Nejsem zvyklý být dojatý, ale…

Blond-sweet-boy: Ale?

No laughter: Teď vážně nevím… Zabiju tě, zničím se… Nezabiju tě… nevykonám pomstu…

Blond-sweet-boy: No, máme podobné dilema… Sakra!

No laughter: No, můj démon ti vesnici nevypálil.

Blond-sweet-boy: No, já nemám ani jeden prst ve vraždě tvých rodičů.

No laughter: A proč se tu hádáme jak dvě staré babky na trhu?

Blond-sweet-boy: To netuším… mimochodem, když to nebyl tvůj démon tak kdo teda? nevíš?

No laughter: Tak… Claude ani Sebastian to nebyl… Zkus proklepnout Hannah
mohla by znát viníka….

Blond-sweet-boy: Fajn… zkusím to. Hm, takže se nebudeme vzájemně snažit zabít jeden toho druhého? Příjemná změna!

No laughter: Taky si říkám, už mě to vážně nebaví…

Blond-sweet-boy: Hm, tak co bude dál?

No laughter: To, že naučím Sebastiana nějakému civillizovanému šklebu

Blond-sweet-boy: Jo, to bys mohl… hm. Sakra, proč přestávám mít chuť nechat Claudovi moji duši?!

No laughter: Protože mě se taky do umírání nijak extra nechce. A to se dá jaksi pochopit…
Hm, mám dotaz: Bojíš se smrti?
Já ne, ale že by se mi chtělo…

Blond-sweet-boy: Já se taky nijak moc nebojím, ale umírat se mi nechce… Hm, co to nějak… no, zaonačit?

No laughter: Hmmm… Co třba jim přikázat, aby… aby naše duše nechali na pokoji?

Blond-sweet-boy: Myslíš, že by to zabralo?

No laughter: a nebo odkládat dosažení našeho životního cíle ještě hooodně dlouho.

Blond-sweet-boy: No, stále si dovedu představit estetičtější způsoby smrti.

No laughter: No, to si taky dokážu představit, ale nechce se mi…

Blond-sweet-boy: Co třeba vymyslet nějaký nesplnitelný úkol?

No laughter: Dobrý nápad… Třeba dostat vodu světového oceánu do mojí vany...

Blond-sweet-boy: Spočítat všechen hmyz na světě a následovně jej dopravit na Alfa Centauri…

No laughter: Nebo rande s Angelou

Blond-sweet-boy: Hm, nebo s tou rudovlasou věcí, která pobíhá pro Londýně s motorovkou a vypadá pěkně nadrženě…

No laughter: To ne… ta věc je sice lehce (těžce) nadržená, ale… Sebastian s ním má asi poměr

Blond-sweet-boy: COŽE?!

No laughter: No…. vypadá to tak… Už ho ani nemlátí!!!!

Blond-sweet-boy: To zní opravdu nechutně…Tedy nic proti tvému sluhovi, ale čekal jsem od něj lepší vkus...

No laughter: Já nevím, co oni spolu mají....

Blond-sweet-boy: Hele, nevěděl jsem, že démoni vůbec mají vztahy… i když Claude a Hannah... hm, myslíš, že spolu měli sex?!

No lauhghter: tak bez tohoto tématu bych se obešel...

Blond-sweet-boy: Hm, o čem můžou mluvit dva kluci? (Kteří ještě před deseti minutama plánovali vraždu toho druhého...)

No laughter: No… to nevím...

Blond-sweet-boy: Tak to je špatné... hm, nandává ti tvůj sluha ponožky?

No laughter: Jo, nějak se mi většinou nechce...

Blond-sweet-boy: A spodní prádlo?

No laughter: To zvládám sám…A ty?

Blond-sweet-boy: Taky… myslím.

No laughter: Ovšem tkaničky… já jaksi neumím mašličku.
Jeden by si z toho mašlu leda tak hodil...

Blond-sweet-boy: Hele, mně zase nejdou zapínat knoflíky… ale rozepínat jo!

No laughter: Tak to já rozvazovat taky umím!

Blond-sweet-boy: Tak to seš dobrej…

No laughter: Já vím…

Blond-sweet-boy: Hm, nešel by sis někdy zahrát fotbal? Nebo alespoň šachy?

No laughter: To není špatný nápad…

Blond-sweet-boy: Mám výhradně dobré nápady

No laughter: Jistě… Píšu si s nejskromnější osobou na světě!

Blond-sweet-boy: Ano a já s nejvytlemenější…

No laughter: No já jenom nemám důvod smát se.

Blond-sweet-boy: A já nemám důvod být skromný.

No laughter: No, tak to asi ne, no. Není nějakej zákon proti hyperaktivním služkám?

Blond-sweet-boy: Asi ne… ale až se jednou chopím vlády nad světem tak ho vydám, jo?

No laughter: někoho mi připomínáš…Nemůžu si vzpomenout koho…
teda ty řeči o ovládnutí světa

Blond-sweet-boy: Fakt? A koho?!

No laughter: nevím… nevzpomenu si… To se mi někdy stává, že na něco myslím, ale nevím, odkud tu věc znám

Blond-sweet-boy: Hm, to je divný, měl bys zajít na psychiatrii.

No laughter: asi jo…

Blond-sweet-boy: Heh… taky běžně vydloubáváš svejm sluhům oči?

No laughter: Ne!!! Co? Ty jo?

Blond-sweet-boy: Ehh… občas…

No laughter: Nechutné...

Blond-sweet-boy: Ani ne...

No laughter: Já mám jiný starosti než vypíchávat lidem oči.

Blond-sweet-boy: Jistě, řešit hyperaktivitu služebnictva…

No laughter: Přesně

Blond-sweet-boy: Hm, mám pocit, že se půjdu projít, nechceš se jít přidat?

No laughter: To bych mohl, z toho věčného sezení u počítače mě děsně bolí hlava

Blond-sweet-boy: Tak kde se sejdeme?

No laughter: Hmm tak třeba… v naší zahradě?

teda v MÉ zahradě

Blond-sweet-boy: No, co třeba radši nějaké neutrálnější místečko? (sex shop nemyslím, co třeba park?)

No laughter: To by bylo asi lepší… Náš zahradník, jak se tak koukám, už zase vyváděl…

Dobře, jdem do parku.

Blond-sweet-boy: Fajn, za jak dlouho?

No laughter: No tak třeba za pět minut? Máme všehoschopné komorníky, takže to nebude těžký.

Blond-sweet-boy: No, jasně, jenže to bude malinko nápadný, nemyslíš?!

No laughter: Máš recht, víš co, tak… za dvě hodinky sraz.

Blond-sweet-boy: Fajn… chtělo by to dát našim sluhům nějakej úkol, kterej by je donutil za náma nelézt, protože by to bylo krajně podezřelý, kdybychom se zrovna my, kteří se máme chtít zabít, sešli v parku.

No laughter: Tak třeba… počítat zrnka písku na všech pouštích v Africe

Blond-sweet-boy: Součet všech rybiček v Atlantiku a vymyslet pro každou jméno…

No laughter: Víš co, ty jména nejsou špatný nápad - pojmenovat všechna zrnka písku, spočítat je a zjistit jejich chemické složení

Blond-sweet-boy: Hm, zjišťování chemického složení rybiček zní taky jako zajímavá varianta

No laughter: Dobře, jde se na věc…

Blond-sweet-boy: Fajn, za dvě hodiny v parku...

*Blond-sweet-boy je offline*

*No laughter je ofline*

"Hláásněte plííís?" ... Ehm, prostě hlasujem znova, jen mě nenapadl trapnější titulek

No, vím, že už to musí být velmi, velmi otravné, ale... co pro Kuro neuděláte, né? Zkrátka a dobře jsem pro dnešek líná to komentovat. Kuroshitsuji prostě postoupilo do dalšího kola v soutěži SONAnime. Takže žádný breptání a SEM prosím klikněte svou vznešenou ručičkou a věnujte hlas Kuroshitsuji. Tak. Zase přetahuju, no nic děcka, razím snídat a připravit si věci do školy, zdarec. Až přijdu dom, chci mít u Kuro minimálně milion hlasů :D

Grell

Grellův Blog

...Á, ono to tu tak trošku vázne, že? Nu, částečně za to může moje lennost, protože v počítači mám hromadu materiálů na přidávání (aneb ať žijí zvrácené povídky o Aloisovi a Cielovi, které jsou paradoxně psané s Cielem a ke všemu smrtčí povídka psaná se Sebbym). Každopádně to tu začnu postupně aspoň trošku oživovat a začínám s mojí pseudovtipnou povídku o Grellovi píšícím blog (egocentrismus 4ever). Jo a nezajímají mě nesrovnalosti jako to, že Grell s Willem nejsou bráchové a Will je Spears a ne Sutcliff. Fakt je mi to jedno, prostě jsem to tam musela takhle hodit, lidi, neukamenujte mě kvůli mé zvrácenosti... asi bych to měla mírně cenzurovat, ale jsem líná, heh.

---

Zdravím lidstvo, pokud tedy jste lidského původu, nevím, jaké veškeré existence narazí na tento zapadlý blogísek.

Mé jméno je Grell, Grell Sutcliff, což v překladu znamená Geniální Roztomilý Energický Loupaný Lumík Skákající U Třech Cejlonských (r)Lůžových (r)Lybiček… Ještě to musím trošku pozměnit, víte, snažím se být vtipný, ale moc mi to nejde. Falešná skromnost vládne světu! Ve skutečnosti ostrovtipem jen hýřím a všichni můj majestát milují. Jsem totiž strašně sexy, úžasný dokonalý, samozřejmě taky vtipný a jsem gay, ale jen maličko - fajn, možná trošku víc. I když vlastně ne, já jsem ve skutečnosti žena, ale nikdo mi to nevěří.

Vlastním super-výkonný radar na fešáky, ve kterém mám momentálně zaměřeného jednoho naprosto dokonalého démona, Sebastiana (Sebastian = Super Enormní Bubák Ale Sexy Tichý Inovativní a Nejlepší), ale přece jen bych mohl začít od začátku.

Když jsem byl ještě malá smrtka, rozkošné malé Grellátko, žil jsem v domově domově důchodců pro smrtky, éhm, tedy v dětském smrtčím domově - trošku jsem to popletl, uznávám, ale jsem přece tááák k sežrání když něco popletu, zmatenost je roztomilá, no ne?

Ve skutečnosti jsem vyrůstal se svým bratrem a rodiči, zvláštní vůči faktu, že dost existencí si myslí, že prostě jen tak vznikneme - puf, na světě je sexy smrtka s křiklavě rudými vlasy a neodolatelným úsměvem. Ne, tak to vážně není, je to prostě sex, ve všem je sex. Ale to už začíná sklouzávat k mému oblíbenému tématu, které v mém životním příběhu hraje přece jen velkou roli. Vlastně jsem se stal takovým, jakým jsem, jenom kvůli mírně úchylnému staršímu bráchovi, ale k tomu se dostanu… možná.

Vyrůstal jsem v Dead manor, což bylo panství náležící všem smrtkám. Leželo a stále leží kdesi v jiné sféře bytí, ne v lidském světě. Dead manor je obrovské rozlehlé sídlo, jež je obklopeno nádhernou krajinou, mrtvou krajinou. K nebi, které má pošmournou neurčitou barvu, se natahují větve zkroucených a mrtvých stromů. Země je holá, pustá a neroste na ni jediná rostlinka, krom obrovských masožravých květin (což je dosti ironické, protože krom nás smrtek tu nikdo koho by mohly jíst nežije… tudíž stejně vždycky seschnou a rozpadnou se na prach a popel, kterého je tu naopak plno). Ve vzduchu neustále pulzuje napětí, jisté elektrické výboje, je to jako v lidském světě před bouří. V údolí smrti, jak se říká místu kde Dead manor leží, prší jen zřídka a rozhodně to není déšť z vody. Cosi jako zvláštní kyselina, ale nám smrtkám to nevadí, vlastně je to docela romantické.

Aspoň dle mého názoru. Nu, panství náležící smrtkám bylo opravdu hodně rozlehlé, občas jsem potřeboval mapu, abych se vůbec zorientoval. Jediné místo, kam jsem trefil, bylo do Velké Knihovny, ve které jsou uskladněny veškeré nahrávky, ale to nijak nesouvisí s mým strašně zajímavým životopisem, o který se se všemi čtenáři mého Viktoriánského blogu (www.lollipop-luxury-grellik.blog.smrtka) pokouším podělit.

Nu, všechno to začalo mým starším bráchou, Willem. Vždycky byl uzavřený, nevšímal si mně, a věnoval se studiu, chtěl se stát nadřízeným smrtek, mezičlánkem, korigovat jejich práci přes Něj, přes hlavního šéfa, o kterém se nikdy nemluví (neplatí přesčasy, svině!). Pamatuji si na ten den jako by to bylo včera, bylo to jedné noci, kdy na okenní parapety panství dopadal jeden z výjimečných kyselých (mírně řečeno, zrovna pršela kyselina chlorovodíková) deštíků (slejváků).

Myslím, že mi mohlo být tak osm. Ležel jsem v posteli s nebesy, vystlanou rudým saténem (už tenkrát jsem miloval rudou barvu a satén, mm) a díval se z okna, nemohl jsem spát, protože kyselina bubnovala opravdu silně.

Dveře mého pokoje zavrzaly a dovnitř vklouzl stín, okamžitě jsem poznal Willa podle způsobu chůze, nechápavě jsem se na něj díval, a on přišel až ke mně, usmál se a naznačil mi, že mám být potichu. Poslouchal jsem ho, byl to přece jen můj starší bratr. Nařídil mi, ať se svléknu a pak si mně vzal. Dělal jsem poslušně všechno, co po mně chtěl a nepřipadal jsem si žádným způsobem zneužitý, líbilo se mi to, což on tak trošku nejspíš nečekal, ale nevadilo mu to. Ještě několikrát v noci přišel, ale zakázal mi s kýmkoli o tom mluvit, já přece nemluvím, já píšu!

Stále na něj mám páku, ale beztak by mi to nikdo nevěřil, ten vzorňák Will, který se teď už ani neumí usmát a bere všechno s obrovskou vážností, pche.

Poté se nic závažného už ani nestalo, nic, co bych chtěl důkladně rozepisovat. Studoval jsem a v jednadvaceti jsem přestal stárnout, mohl jsem se stát plně zaúkolovanou smrtkou. Složil jsem zkoušky a mohl jsem do terénu, jenže to prostě nebylo ono. Jejich kosa smrti vůbec nebyla originální. Kdyby jste to nevěděli, tak já jsem vynalezl motorovou pilu. T

a měla ten správný šmrnc, to už jsem mohl vyrazit do ulic, dostal jsem vlastní zápisníček, roztomilý, v červené vazbě s takovou divnou kočičkou na obálce, řekl bych, že v budoucnosti tomu budou říkat Hello Kitty, ano, občas máme priority nahlédnout do budoucnosti kvůli Němu. To nebudu rozpitvávat podrobněji, protože bych pak mohl být rozpitván já a to by se mi vůbec nelíbilo.

Hm, v úvodním článku bych se nějak měl představit, takže jsem vám řekl něco o mé minulosti, prostě nuda. Přišla spousta dalších věcí, ale nejlepší bylo dát se dohromady s Madame Red, osoba milující červenou tak jako já a navíc skvělá doktorka, uměla vyřezávat dělohy, normálně jsem ji miloval… sice jsem ji zabil, ale to bylo tak nějak vedlejší, protože díky ní jsem objevil hlavní objekt mého nynějšího zájmu, který se chytil do mého skvělého radaru na fešáky.

Protože je vážně, mm… Nelze jej popsat slovy, nestačilo by na to ani Ferrero rocher.

Sakra, musím končit, brácha se na mne zlobí, že jsem na tom notebooku moc dlouho, protože je prej na řadě Knox, to je taky týpek, vynalezl sekačku na trávu. Hm. No, musím vymazat historii, ale nejdřív se musím podělit o úplně nejdůležitější zážitek v mém životě…

MÁM NOVÉ SBÉČKO, TO JE NÁŘEZ, HUSTÝ, ŽE? Nějakej WillSutcliff, hm, podle blogu vypadá na sympaťáka. Tak já tedy musím mizet.

Motorovka s vámi,

GrellíQ

Shinigami OVA fota

Takže, slibované fotky k OVě. Jak už jsem taky říkala, je jich víc, takže... Jdem na to :D

Plakát s Willem :D

Plakát s Grellem :D

¨Will za mlada :D

Grell za mlada :D

Erik s Alanem... Sice tam byli jen chvíli, ale byli :D

No není roztomilej? :D

Grell a jeho nový obleček :D

V celé své parádě :D

A Grellova oblíbená věta Já jsem herečka!

Ten borec...

Ten borec znovu :D

Grell :D

Willík :D

S kosičkou :D

Will s kosičkou :D

No coment :D

Nepřipomíná vám to někoho? :D

Tohle je prostě moc :D

Akční, co? Will získává vzpomínky :D

Kosy :D

A na závěr :D

Zpátky na scénu II.

Druhá část povídky od VelííQ :-D. Ano, opět jsme to sem přidaly hoodně pozdě, všem se omlouváme...

---

Když se k Sebastianovi dostal rozkaz od Ciela, stál na blízké skále. Ruce v kapsách a rozhlížel se po okolí. Nic nenašel. To bylo poprvé, co nenašel žádnou stopu. V duchu byl rozčílený, ale navenek vypadal naprosto klidně a vyrovnaně.

"Sebastiane, přijď!" ozvalo se mu v hlavě a on najednou věděl přesně, kam má jít. Už se chystal rozběhnout, ale za sebou uslyšel něčí kroky. Obezřetně se otočil.

"Á! Sebbíku! Jsem tak rád, že tě zase vidím!" vykřikla červená smrtka "Co ty tady děláš?" Myslel jsem, že je... mrtvý."

Sebastian si prohrábl vlasy na zátylku a nevinně se usmál.

"Ne! Nic neříkej! Jen takhle zůstaň!" Grell najednou v ruce držel foťák. Už chtěl začít fotit, ale Sebastian se pohnul, tedy spíše vyběhnul, k němu a foťák mu vytrhl z ruky. Smrtka už chtěla něco namítat, Sebastian se však naplno usmál, takže se Grellovi podlomily kolena.

"Na." Démon mu vrátil foťák "Já už musím jít, sbohem." A rozběhl se k Londýnu.

"No ták! Sebbíku!" Smrtka ihned běžela za ním. Nebyla tak rychlá, přesto se Sebastiana držela jako klíště. Běželi spolu asi půl kilometru. Grell stále křičel ať na něj počká, nebo taky, že je tak úžasný a krásný.

Sebastian to už psychicky nevydržel, zastavil a prudce se otočil. Grell do něj málem narazil, takže se začervenal.

"Ale, copak Sebbíku?" zeptal se ho laškovně.

"Grelle..." začal démon, ale smrtka mu skočila do řeči.

"Miluji, když říkáš mé jméno!"

"Grelle," zkusil to Sebastian znovu "Věř, že tohle dělám nerad, ale nemůžu dopustit... To je jedno. Grelle, když ti dám pusu, necháš mě už navždy na pokoji?"

Grell chvíli váhal. Určitě moc chtěl, aby ho Sebby políbil, ale aby ho už nikdy neviděl...

"A... jazykem?" zeptal se ho nakonec.

"Dobře." Sebastian kývnul hlavou a Grell vyskočil do vzduchu. Démon k němu udělal krok. Z Grella čišila neviditelná energie. Témeř vypadal, že brzy vybouchne.

"Zavři oči," zašeptal mu nyní ještě víc krásný a okouzlující Sebastian do ucha. Chytil ho za ruku a palcem ji pohladil. Náhle to vypadalo, že Grell roztaje.

Sebastian si jeho ruku přiblížil k ústům. Lehce ji políbil na konečky prstů a pak jazykem přejel po dlani. Upustil Grellovu ruku, opět se usmál a rozběhl se k Londýnu.

Když Grell otevřel oči, stál uprostřed lesa sám. Stále ukazoval své špičaté zuby a na ruce cítil příjemné šimrání.

"Sbohem, Sebastiane," řekl do temného stínu, který tvořily stromy.

Démon se vytrvale vyhýbal stromům. Běžel jak nejrychleji uměl a za patami se mu prášilo. Zajímalo ho, co se tak hrozného děje, protože Cielův rozkaz byl přísnější a naléhavější než ty předešlé. Konečně doběhl na konec lesa. Slunce se mu opřelo do očí, ale pokračoval dál. Skočil přes řeku, chvíli běžel po trávě a jakmile se dostal ke kamenné cestě, svůj běh o něco zpomalil, aby nebyl tolik nápadný. Utíkal do středu města, tam, kde bydlí... bývalá snoubenka jeho pána.

"Žeby přece jen šlo o Elizabeth?" pomyslel si.

Došlo mu, že asi těžko budou tam, odkud se pán ozval a tak se na Ciela zaměřil. Přivřel oči a napojil se na známou mysl. Už věděl, kde jsou.

Doběhl na místo. Byla to další postranní a temná ulička, přesto byla jiná. Tentokrát se tam neválely odpadky a byla širší.

To co viděl, ho docela překvapilo. Ciel držel Lizzy v náručí, která se svíjela v křečích a z ruky ji stříkala krev. Mladý pán se s ní vyhýbal o něco staršímu blonďákovi, který byl zaměřený jen na Lizzy.

"Jdeš pozdě, Sebastiane!" zavrčel Ciel mezitím co skákal ze strany na stranu. Sebastian ho viděl poprvé, co využívá své démoní schopnosti a byl na Ciela celkem hrdý.

"Omlouvám se, ale někdo mě zdržel," odpověděl mu v klidu starší démon, ale na slovo "někdo" dal zvláštní důraz.

"To je jedno. Pomoz mi a zbrzdi toho upíra, ale nezabíjej ho!" rozkázal a ještě si dodal pro sebe "Stejně neví jak."

"Jistě, můj pane." Ihned vyskočil za bledým chlapcem. Už po něm chmatnul, ale upír šikovně uskočil. Sebastian se tvářil opět klidně, i když v jeho mysli to moc klidné nebylo. Stále po upírovi vyskakoval, pokoušel se ho chytit, ale vždy minul.

"Můj pane, myslím, že budu potřebovat vaší pomoc," zabručel Sebastian. Štvalo ho, že to nezvládne sám. Ciel přikývl, položil Lizzy na tvrdou zem a pohladil ji po vlasech. Pak vyskočil za honící se dvojicí. Hodil po Sebastianovi významný pohled a oba přikývli.

Stalo se to tak rychle, že ani blonďák nestihl zareagovat. Oba démoni se po něm vrhli naráz z jedné strany. Menší ho jen tak tak chytl za nohy a vyšší za ruce. Když ho pevně drželi srazili ho k zemi a vší silou ho k ní tlačili, aby neunikl. Upír neměl proti dvou démonům šanci.

"Tak zaprvé," vykřikl Ciel "Jak zvrátit proces přeměny na upíra?"

"Musí... musí." Upír se snažil vymanit z jejich seření, ale když zjistil, že to nemá cenu uvolnil se. "Musíte jí vysát jed z těla," zachechtal se. Věděl, že ani jednomu se do toho chtít nebude, a taky že ne.

"Sebastiane, udržíš ho?" Ciel se rozhodl.

"Teď už to bude hračka," zvedl koutky.

Ciel přešel k Lizzy. I když se mu to opravdu hnusilo, měl tušení, že démoni si tu duši berou přece jen jinak, chtěl to udělat. Pro ni. Vzal ji za nakouslou ruku, ze které stále tekla krev a přicucnul se k ní. Do pusy mu začínala natékat nasládlá krev, ve které bylo ještě něco přimíchaného.

"Jed," došlo mu. Chuť jedu nedokázal popsat a ani o tom moc nechtěl přemýšlet. Když už měl pusu plnou Lizziiny krve, bál se ji spolknout, vyplivl ji vedle sebe na zem. Opět se k vysávání vrátil, protože se mu zdálo, že to nebylo všechno a jed tam ještě zůstal.
Sebastian to se zájmem sledoval, protože už asi nikdy nebude mít možnost něco takového vidět. Upír se pod ním ještě vrtěl, ale ne tak silně.

Ciel opět vyplivl krev vedle sebe a rukávem si otřel pusu, bylo to jedno, stále měl na sobě levné oblečení v barvě slámy. Lizzy už ležela klidně, oči měla ale pořád zavřené. Opět ji pohladil. Vrátil se ke svému "komornímu" a upíru.

"Za druhé," přiblížil svůj obličej k blonďáku "Jak tě můžeme zabít?"

"Proč bych vám to říkal?" Zlomyslně se zasmál a podíval se Cielovi do obličeje.

"Dobře. Sebastiene, ty víš co máš dělat."

Sebastian přikývnul. Promnul si prsty a chytl upíra za hlavu a otočil ji obličejem směrem k němu, tekže se upírovi v krku zlomilo pár kostí, ale stále žil. Vytřeštěně se díval na Sebastiana, který se na něj naopak nebezpěčně usmíval. Démon na něj upíral své červené oči.

"Oheň," vyslovil nepřítomně zhypnotizovaný upír.

"Takže zapálit," usmál se Ciel.

"Čirou náhodou mám v kapse zápalky," podával mu krabičku od sirek starší démon. Ciel jednu vytáhl a škrtl o hnědý proužek na straně. Okamžitě se rozhořela. Sebastian vyskočil a Ciel hodil ohnivý kousek dřeva po upírovi. Ten vmžiku vzplál. Sebastian dopadl hned vedle něj.

"Pojďme vrátit Lizzy domů." Chytl černovlasý démon Ciela za rameno a pak společně přešli k blonďaté dívce co stále ležela na zemi. Sebastian ji už chtěl vzít do náruče, ale Ciel ho rukou zastavil. Vzal Lizzy sám.

Pak se rozběhli k jejímu domu. Přeskočili plot a vyskočili do rozbitého okna. Naštěstí tam nikdo nebyl, asi ji už hledali venku.

Ciel ji položil do růžově natřené postele s nebesy a hromadou polštářů. V tom otevřela oči. Zadívala se na něj a on zadržel dech.

"Ciele," zašeptala a usmála se. Sebastian zatím přinesl kus čistého hadru a obvázal jí poraněnou ruku. Ciel mlčel, jen sledoval její zelené oči. A opět vzpomínal. Když si to uvědomil, řekl si:

"Dneska je vzpomínací den, nebo co?" Lizzy se na něj opět usmála, jakoby mu četla myšlenky. Nakonec jí úsměv opětoval.

"Je čas," řekl netrpělivě Sebastian, čímž jim zkazil romantickou chvilku. Ciel přikývnul, políbil Lizzy na čelo a vyskočil oknem, Sebastian za ním.

Opět se procházeli po zelené louce. Sluníčko již ovšem zapadalo za hory a navíc, Ciel šel po svých.

"Sebastiane," přerušil mladý pán ticho "Je možné, že ji i přesto miluju?"

"Asi ano. Přece jen, vy nejste normální démon."

"Jak to myslíš?"

"Vznikl jste jinak než my ostatní."

"A jak jsi ty vznikl?"

"To vám řeknu někdy jindy, pane," řekl rozhodně Sebastian a Ciel si uvědomil, že ho to až tak moc nezajímá, chtěl vědět něco jiného.

"Sebastiane, i když už nemám duši, máš mě rád?" zakřenil se, když viděl, jak staršího démona otázka překvapila.

"Myslím, že ano. Teď vás beru jako svého bratra, nebo syna o kterého se musím postarat, než pána, kterému, až mu splním přání, sním duši," oplatil mu úsměv. Uvědomil si, že to, co řekl, je vlastně pravda.

"Jak lidské," zavrtěl hlavou Ciel, ale dál se usmíval.

"Možná," přikývnul Sebastian (teda, ty se toho nakývají) "Ale s lidmi komunikuji už celkem dlouho. Asi jsem to od nich chytil."

"Jo, možná," zamyslel se Ciel "Já tě už vlastně taky beru jako rodinu, Sebastiane."

"To je od vás milé," usmál se upřímně starší démon a odkráčeli spolu za společným démoním životem.

Poznamenání autorky: Jo, zapletla jsem do toho Stmívání a taky tak trochu Školu noci. Stmívání vědomě, Školu noc nevědomě. Nezabíjejte mě za to prosím! :D

Obrázek Sebbyho od VelííQ

Takže... Opět s mega spožděním, ale co no... Tento obrázek nakreslila před nějakou dobou VelííQ. Mně osobně se moc líbí, co na to říkáte Vy? :-D

Dlouho to tu vázlo... Dabéři Kura

Táákže, jak jste si jistě ráčili všimnout, dlouho se tu nic nedělo... A to hned z několika důvodů... Největší je asi ten, že nemáme čas a za to může taky spousta věcí, především škola. Já a Bába máme v poslední době se školou velké problémy, které zřejmě nehodlají ustat. Nevím, jak jsou na tom ostatní, každopádně Cielovi zkrátili dobu na počítači a Grellie? Dále se s Grellie zabýváme psaní naší povídky (momentálně máme už asi druhý týden pauzu, já nemám čas, komplikovaná situace, špatná nálada a ještě k tomu čekám na titulky k OVě, abych to mohla případně poupravit, to všechno nám komplikuje život...). Jeden z posledních důvodů pauzy tohoto blogu je ten, že se v Kuro už nic moc nového neděje, je to jen přece uzavřený děj (ano, manga jede dál...). Přes to jedna moje kamarádka našla zajímavý odkaz s dabéry Kura v různých jazycích. Můžete se na to mrknout, pokud vás to alespoň trochu zajímá.

P.S.: Ciela dabuje baba :-D. ODKAZ