Alois a Ciel I.

Tahle povídka má tři části, a jejími stvořiteli jsme my - Já a Ciel. Tenhle výplod jsem našla v počítači, už ani nevím, kdy jsme jej stvořily, ale říkám si, že bych to sem mohla dát. Přece jen, když už jsme to napsaly...

Zjistila jsem, že jsme to při psaní ani nepojmenovaly, takže jsem zvolila ne zrovna originální název, ale nic jiného mě nenapadlo.

První část je spíš taková komedie, tak enjoy...

Grell & Ciel

---

Prsty Aloise Trancyho netrpělivě ťukaly na desku masivního mahagonového stolu, který byl ručně vyřezávaný. Na stole stál otevřený laptop značky Zrokukráleklacka model III. Alois netrpělivě čekal, než se mu načte jeho viktoriánský facebook a oblíbená stránka slechtici.cz, moc rád chatoval s ostatními kluky, protože si pak připadal lépe. Přihlásil se pod svým nickem a s radostí zjistil, že je momentálně online kluk stejně starý… konečně se bude někomu moct svěřit se svými problémy!

Blond-sweet-boy: Ahoj :*

Ciel Phantomhive se velmi nedobrovolně po dlouhé době přihlásil na Viktoriánský Facebook a najednou se stalo něco, co ho šokovalo. Pozvánka ke konverzaci!!!

No laughter: No nazdar.

Blond-sweet-boy: Jak se máš?

No laughter: Naprosto příšerně, zase mi vybuchla kuchyň.

Blond-sweet-boy: Nezávidím ti to, moje služka zas furt naráží do zdí (eh, to bude tím, že jsem jí vypíchl oči… možná)

No laughter: No, moje služka kdyby oslepla, nic by se nezměnilo

Blond-sweet-boy: Hele chodíš s někým?

No laughter: Coo?!

Blond-sweet-boy: Co, coo?

No laughter: Ne a ani nebudu. Tyto věci mě… řekněme… nezajímají.

Blond-sweet-boy: A co tě zajímá?

No laughter: Jak nakopat zadek vrahovi mých rodičů…

Blond-sweet-boy: Já zase hledám takovýho malýho fakana, jehož sluha zabil vraha mých rodičů, dost podobný, že?

No laughter: Jo, to je hodně podobné.

Blond-sweet-boy: Trošku jsem to zmotal, sluha zabil moje rodiče, he… takže on je tím vrahem.

No lauhgter: No, to mění situaci. Kde bydlíš?

Blond-sweet-boy: No, radši to neuvádím, na netu je spousta úchyláků…

No laughter: No teda, co si o mě myslíš??!

Blond-sweet-boy: Promiň, kámo, ale tvoje přezdívka je trošku jetá...

No laughter: Máš co říkat

Blond-sweet-boy: Pfff… hele neznáš nějakýho Sebbyho?

No laughter: Znám, teda aspoň myslím. Je to můj komorník

Blond-sweet-boy: Zabít ho… eh, cože? Počkej, nejseš ty nějakej Ciel? Pha-pha něco… dál to zní to jak prací prášek…

No laughter: No no… Jak víš, že se jmenuju Ciel?

Blond-sweet-boy: Éhm… no, tipnul jsem si, mám skvělej odhad, moje pratetička byla Libuše - šak to znáš... "Vidím město veliké, jehož dějiny jednou Cassie a Rebecca budou nenávidět"… ale fakt... nekecám!

No laughter: Jo, já historii taky nemusím. Posledně mi Sebastian vtloukal do hlavy nějakou Teorii šnečích vajíček od nějaké Lathenie a Loriana nebo tak něco. Nepamatuju si na to už.

Sweet-blond-boy: Hm, to můj sluha… rád ho provokuju, je to takej maník a ty jeho brýle jsou fakt vtipný!

No laughter: Tak to můj sluha je vcelku normální. Ale někdy mu toužím jednu a výjimečně dokonce dvě vrazit. Extrém byl pět.

Blond-sweet-boy: Však to klidně udělej a přikaž mu, ať ti nic neudělá…mimochodem, můj sluha právě sází rajčata - co tvůj?

No laughter: Můj už dneska potřetí přestavuje kuchyň.

Blond-sweet-boy: No, to fakt může být zábava… Btw. už si mu někdy nařídil, aby spočítal všechny stébla trávy v zahradě? Claude to právě dělá, rajčata už jsou vysázena…

No laughter: Ne, nezkoušel, já mu zbytečné úkoly nedávám.

Sweet-blond-boy: Tak to vidím na to, že v tom případě většinu času musí trávit na Miami Beach, ne?

No laughter: Ne, on mě většinou zachraňuje život, mě se neustále někdo snaží zabít.

Blond-sweet-boy: Už tě někdy někdo znásilnil?

No laughter: Ne, i když někdy k tomu nemá daleko moje snoubenka. Vždycky na mě skočí a já mám co dělat abych ji odstrčil.

Blond-sweet-boy: Ty máš snoubenku? Sakra!

No laughter: Proč sakra? Teda ne že bych ji měl nějak extra rád… Je strašně trhlá. A navíc sňatek domluvili, když nám byly tři. Takže nic moc.

Blond-sweet-boy: Není to taková ta divná věc posledlá roztomilostí? Jo, tu znám, taky jednu dobu ji Claude měl sledovat…

No laughter: Proboha proč?

Blond-sweet-boy: Ale nařídil jsem mu aby ji unesl abych sem nalákal te-toho skrčka, kterýho musím zlikvidovat kvůli tomu, abych vzal jeho sluhovi to nejcennější co má…

Cielovi je tento cizí kluk čím dál tím podezřelejší…

No laughter: Smím-li se ptáti, kdo je tím skrčkem?

Blond-sweet-boy: Takovej divnej týpek, toho neznáš…

Eh… já si to nepamatuju…

No laughter: No dobře, nebudu vyzvídat.

Blond-sweet-boy: (on je ve skutečnosti docela sympatickej, ale kdybych to řekl nahlas nebo napsal tak si zkazím image!)… OK!

No laughter: A co s tebou bylo, když ti zabili rodiče? Taky jsi zdědil panství?

Blond-sweet-boy: Ale né, já se k svému sídlu dostal tak, že mně znásilňoval jeden starej dědula, protože potom, co zabili moje rodiče včetně celé vesnice jsem neměl kam jít… ale to je dlouhej příběh.

No laughter: Mně po smrti mých rodičů unesli a málem mě zabili a toho idiota co to udělal čeká strašlivý osud…

Blond-sweet-boy: Držím palce… ha! Vzpomněl jsem si na ten prací prášek PHANTOMHIVE… company… vyrábí prací prášky, ne?

No laughter: Ne, nevyrábí, specializuje se na hračky a cukrovinky.
Blond-sweet-boy: Já jsem si hned říkal, že je to nějaký divný…

No laughter: Co je divný?

Blond-sweet-laugter: Jakože by ta Pha-něco-company vyráběla prací prášky… ale díky za info Cieli…

No laughter: nějak smysl této konverzace přestávám chápat… Počkat… Neznáme se?

Blond-sweet-boy: To je blbost, my se přece nemůžeme znát… hele prečo mi kouká do okna tvůj komorník?!

No laughter: nekouká, pokud nedostal rozkaz.

Blond-sweet-boy: Kouká… a divně se šklebí!

No laughter: Ano, samozřejmě, já posílám své služebnictvo do světa, aby blonďatým skrčkům zíralo do oken a šklebilo se…

Blond-sweet-boy: Hele, prostě, zavolej si ho zpátky!

No laughter: Nezavolám, dokud neřekneš, co proti mně máš… Aloisi Trancy!

Blond-sweet-boy: Já nejsem Alois! Claude je s Hannah na pikniku, šli tam před chvílí, sakra…

No laughter: A Sebastian je u tebe v okně, takže pěkně vybal, co proti mně máš!

Blond-sweet-boy: Hele, jako řekni mi, jak si s tebou můžu psát a něco ti vysvětlovat, když mám strach, aby mi tvůj komorník nezabodnul jídelní nůž do zad, nebo ještě v horším - zničil účes!

No laughter: Sebastian nemá rozkaz tě zabít nebo rozcuchat…

Blond-sweet-boy: A co má teda za rozkaz?! Hlavně ať se nešklebí, budou se mi zdát zlé sny!

No laughter: Má z tebe vytáhnout co proti mně máš. A NEMÁ SE ŠKLEBIT!!!

Alois se otočí na Sebastiana… "Přestaň se šklebit!"

Blond-sweet-boy: Ale já proti tobě nic nemám, to on mi zabil famílii!

No laughter: Ale ty chceš zabít mě a pak mého komorníka. A věř mi, že se ti to nepodaří

Blond-sweet-boy: Ha, Claude už je tady! *blufuje*

No laughter: Vrah mých rodičů se navrátil k pánovi. Sebastiane, pomsti rodiče!!

Blond-sweet-boy: Počkej - Co to kydáš?!

No laughter: Mám důkazy, že za smrt mých rodičů můžeš ty a Claude…

Blond-sweet-boy: asi trošku falešný důkazy, ne? V tý době jsem byl ještě zavřenej v jakýmsi sklepě!

No laughter: Vážně? Dojímáš mě…

Blond-sweet-boy: Hm, vzhledem k tomu, že tebe dojme jen slznej plyn a tvoje citlivost je asi tak na bodu pařezu…

ať toho okamžitě nechá, zavolej si ho, kuš Sebby!

No laughter: Hmm... Pro dnešek se obejdeme bez vraždy, Sebastiane.

Blond-sweet-boy: Seš nejlepší kámo, máš to u mně…

No laughter: Tohle mě vážně asi dojme… Jeden den se bez vraždy obejde, no…

Blond-sweet-boy: A ještě mu řekni, ať se nešklebí… eh, prosím.

No laughter: Ty idiote Sebastiane, přestaň se šklebit!!!

Blond-sweet-boy: Díky… a už si ho můžeš zavolat domů, jo?

No laughter: Sebastiane, nech toho idiota…

Blond-sweet-boy: Ty si myslíš, že jsem idiot?!

No laughter: ne, asi ten za tebou…

Blond-sweet-boy: Ale tam nikdo není…!

No laughter: Bože, ta demence…

Blond-sweet-boy: Že se zrovna ty dovoláváš Boha, to nepobírám…

No laughter: No dobře, Sebastiane, ta demence… Stačí??!

Blond-sweet-boy: Hm… mimochodem, že nevíš, kde mají ten piknik Hannah a Claude?!

No laughter: to teda fakt netuším…

Blond-sweet-boy: U vás na zahradě… muhaha... ehm, neřeš, mám ještě trošku trauma z toho děsivého šklebu...

No laughter: Až přijde domů, slibuju, že mu vrazím

Blond-sweet-boy: Kdybysme nebyli pseudonepřátelé měl bych tě i rád, seš sympatickej, ale fakt…

No laughter: No… když se to tak vezme… mohli bychom si rozumět... Jsme si hodně podobní

Blond-sweet-boy: To je fakt… Tož to je mé životní dilema…

No laughter: Hmm… Nejsem zvyklý být dojatý, ale…

Blond-sweet-boy: Ale?

No laughter: Teď vážně nevím… Zabiju tě, zničím se… Nezabiju tě… nevykonám pomstu…

Blond-sweet-boy: No, máme podobné dilema… Sakra!

No laughter: No, můj démon ti vesnici nevypálil.

Blond-sweet-boy: No, já nemám ani jeden prst ve vraždě tvých rodičů.

No laughter: A proč se tu hádáme jak dvě staré babky na trhu?

Blond-sweet-boy: To netuším… mimochodem, když to nebyl tvůj démon tak kdo teda? nevíš?

No laughter: Tak… Claude ani Sebastian to nebyl… Zkus proklepnout Hannah
mohla by znát viníka….

Blond-sweet-boy: Fajn… zkusím to. Hm, takže se nebudeme vzájemně snažit zabít jeden toho druhého? Příjemná změna!

No laughter: Taky si říkám, už mě to vážně nebaví…

Blond-sweet-boy: Hm, tak co bude dál?

No laughter: To, že naučím Sebastiana nějakému civillizovanému šklebu

Blond-sweet-boy: Jo, to bys mohl… hm. Sakra, proč přestávám mít chuť nechat Claudovi moji duši?!

No laughter: Protože mě se taky do umírání nijak extra nechce. A to se dá jaksi pochopit…
Hm, mám dotaz: Bojíš se smrti?
Já ne, ale že by se mi chtělo…

Blond-sweet-boy: Já se taky nijak moc nebojím, ale umírat se mi nechce… Hm, co to nějak… no, zaonačit?

No laughter: Hmmm… Co třba jim přikázat, aby… aby naše duše nechali na pokoji?

Blond-sweet-boy: Myslíš, že by to zabralo?

No laughter: a nebo odkládat dosažení našeho životního cíle ještě hooodně dlouho.

Blond-sweet-boy: No, stále si dovedu představit estetičtější způsoby smrti.

No laughter: No, to si taky dokážu představit, ale nechce se mi…

Blond-sweet-boy: Co třeba vymyslet nějaký nesplnitelný úkol?

No laughter: Dobrý nápad… Třeba dostat vodu světového oceánu do mojí vany...

Blond-sweet-boy: Spočítat všechen hmyz na světě a následovně jej dopravit na Alfa Centauri…

No laughter: Nebo rande s Angelou

Blond-sweet-boy: Hm, nebo s tou rudovlasou věcí, která pobíhá pro Londýně s motorovkou a vypadá pěkně nadrženě…

No laughter: To ne… ta věc je sice lehce (těžce) nadržená, ale… Sebastian s ním má asi poměr

Blond-sweet-boy: COŽE?!

No laughter: No…. vypadá to tak… Už ho ani nemlátí!!!!

Blond-sweet-boy: To zní opravdu nechutně…Tedy nic proti tvému sluhovi, ale čekal jsem od něj lepší vkus...

No laughter: Já nevím, co oni spolu mají....

Blond-sweet-boy: Hele, nevěděl jsem, že démoni vůbec mají vztahy… i když Claude a Hannah... hm, myslíš, že spolu měli sex?!

No lauhghter: tak bez tohoto tématu bych se obešel...

Blond-sweet-boy: Hm, o čem můžou mluvit dva kluci? (Kteří ještě před deseti minutama plánovali vraždu toho druhého...)

No laughter: No… to nevím...

Blond-sweet-boy: Tak to je špatné... hm, nandává ti tvůj sluha ponožky?

No laughter: Jo, nějak se mi většinou nechce...

Blond-sweet-boy: A spodní prádlo?

No laughter: To zvládám sám…A ty?

Blond-sweet-boy: Taky… myslím.

No laughter: Ovšem tkaničky… já jaksi neumím mašličku.
Jeden by si z toho mašlu leda tak hodil...

Blond-sweet-boy: Hele, mně zase nejdou zapínat knoflíky… ale rozepínat jo!

No laughter: Tak to já rozvazovat taky umím!

Blond-sweet-boy: Tak to seš dobrej…

No laughter: Já vím…

Blond-sweet-boy: Hm, nešel by sis někdy zahrát fotbal? Nebo alespoň šachy?

No laughter: To není špatný nápad…

Blond-sweet-boy: Mám výhradně dobré nápady

No laughter: Jistě… Píšu si s nejskromnější osobou na světě!

Blond-sweet-boy: Ano a já s nejvytlemenější…

No laughter: No já jenom nemám důvod smát se.

Blond-sweet-boy: A já nemám důvod být skromný.

No laughter: No, tak to asi ne, no. Není nějakej zákon proti hyperaktivním služkám?

Blond-sweet-boy: Asi ne… ale až se jednou chopím vlády nad světem tak ho vydám, jo?

No laughter: někoho mi připomínáš…Nemůžu si vzpomenout koho…
teda ty řeči o ovládnutí světa

Blond-sweet-boy: Fakt? A koho?!

No laughter: nevím… nevzpomenu si… To se mi někdy stává, že na něco myslím, ale nevím, odkud tu věc znám

Blond-sweet-boy: Hm, to je divný, měl bys zajít na psychiatrii.

No laughter: asi jo…

Blond-sweet-boy: Heh… taky běžně vydloubáváš svejm sluhům oči?

No laughter: Ne!!! Co? Ty jo?

Blond-sweet-boy: Ehh… občas…

No laughter: Nechutné...

Blond-sweet-boy: Ani ne...

No laughter: Já mám jiný starosti než vypíchávat lidem oči.

Blond-sweet-boy: Jistě, řešit hyperaktivitu služebnictva…

No laughter: Přesně

Blond-sweet-boy: Hm, mám pocit, že se půjdu projít, nechceš se jít přidat?

No laughter: To bych mohl, z toho věčného sezení u počítače mě děsně bolí hlava

Blond-sweet-boy: Tak kde se sejdeme?

No laughter: Hmm tak třeba… v naší zahradě?

teda v MÉ zahradě

Blond-sweet-boy: No, co třeba radši nějaké neutrálnější místečko? (sex shop nemyslím, co třeba park?)

No laughter: To by bylo asi lepší… Náš zahradník, jak se tak koukám, už zase vyváděl…

Dobře, jdem do parku.

Blond-sweet-boy: Fajn, za jak dlouho?

No laughter: No tak třeba za pět minut? Máme všehoschopné komorníky, takže to nebude těžký.

Blond-sweet-boy: No, jasně, jenže to bude malinko nápadný, nemyslíš?!

No laughter: Máš recht, víš co, tak… za dvě hodinky sraz.

Blond-sweet-boy: Fajn… chtělo by to dát našim sluhům nějakej úkol, kterej by je donutil za náma nelézt, protože by to bylo krajně podezřelý, kdybychom se zrovna my, kteří se máme chtít zabít, sešli v parku.

No laughter: Tak třeba… počítat zrnka písku na všech pouštích v Africe

Blond-sweet-boy: Součet všech rybiček v Atlantiku a vymyslet pro každou jméno…

No laughter: Víš co, ty jména nejsou špatný nápad - pojmenovat všechna zrnka písku, spočítat je a zjistit jejich chemické složení

Blond-sweet-boy: Hm, zjišťování chemického složení rybiček zní taky jako zajímavá varianta

No laughter: Dobře, jde se na věc…

Blond-sweet-boy: Fajn, za dvě hodiny v parku...

*Blond-sweet-boy je offline*

*No laughter je ofline*

"Hláásněte plííís?" ... Ehm, prostě hlasujem znova, jen mě nenapadl trapnější titulek

No, vím, že už to musí být velmi, velmi otravné, ale... co pro Kuro neuděláte, né? Zkrátka a dobře jsem pro dnešek líná to komentovat. Kuroshitsuji prostě postoupilo do dalšího kola v soutěži SONAnime. Takže žádný breptání a SEM prosím klikněte svou vznešenou ručičkou a věnujte hlas Kuroshitsuji. Tak. Zase přetahuju, no nic děcka, razím snídat a připravit si věci do školy, zdarec. Až přijdu dom, chci mít u Kuro minimálně milion hlasů :D

Grell

Grellův Blog

...Á, ono to tu tak trošku vázne, že? Nu, částečně za to může moje lennost, protože v počítači mám hromadu materiálů na přidávání (aneb ať žijí zvrácené povídky o Aloisovi a Cielovi, které jsou paradoxně psané s Cielem a ke všemu smrtčí povídka psaná se Sebbym). Každopádně to tu začnu postupně aspoň trošku oživovat a začínám s mojí pseudovtipnou povídku o Grellovi píšícím blog (egocentrismus 4ever). Jo a nezajímají mě nesrovnalosti jako to, že Grell s Willem nejsou bráchové a Will je Spears a ne Sutcliff. Fakt je mi to jedno, prostě jsem to tam musela takhle hodit, lidi, neukamenujte mě kvůli mé zvrácenosti... asi bych to měla mírně cenzurovat, ale jsem líná, heh.

---

Zdravím lidstvo, pokud tedy jste lidského původu, nevím, jaké veškeré existence narazí na tento zapadlý blogísek.

Mé jméno je Grell, Grell Sutcliff, což v překladu znamená Geniální Roztomilý Energický Loupaný Lumík Skákající U Třech Cejlonských (r)Lůžových (r)Lybiček… Ještě to musím trošku pozměnit, víte, snažím se být vtipný, ale moc mi to nejde. Falešná skromnost vládne světu! Ve skutečnosti ostrovtipem jen hýřím a všichni můj majestát milují. Jsem totiž strašně sexy, úžasný dokonalý, samozřejmě taky vtipný a jsem gay, ale jen maličko - fajn, možná trošku víc. I když vlastně ne, já jsem ve skutečnosti žena, ale nikdo mi to nevěří.

Vlastním super-výkonný radar na fešáky, ve kterém mám momentálně zaměřeného jednoho naprosto dokonalého démona, Sebastiana (Sebastian = Super Enormní Bubák Ale Sexy Tichý Inovativní a Nejlepší), ale přece jen bych mohl začít od začátku.

Když jsem byl ještě malá smrtka, rozkošné malé Grellátko, žil jsem v domově domově důchodců pro smrtky, éhm, tedy v dětském smrtčím domově - trošku jsem to popletl, uznávám, ale jsem přece tááák k sežrání když něco popletu, zmatenost je roztomilá, no ne?

Ve skutečnosti jsem vyrůstal se svým bratrem a rodiči, zvláštní vůči faktu, že dost existencí si myslí, že prostě jen tak vznikneme - puf, na světě je sexy smrtka s křiklavě rudými vlasy a neodolatelným úsměvem. Ne, tak to vážně není, je to prostě sex, ve všem je sex. Ale to už začíná sklouzávat k mému oblíbenému tématu, které v mém životním příběhu hraje přece jen velkou roli. Vlastně jsem se stal takovým, jakým jsem, jenom kvůli mírně úchylnému staršímu bráchovi, ale k tomu se dostanu… možná.

Vyrůstal jsem v Dead manor, což bylo panství náležící všem smrtkám. Leželo a stále leží kdesi v jiné sféře bytí, ne v lidském světě. Dead manor je obrovské rozlehlé sídlo, jež je obklopeno nádhernou krajinou, mrtvou krajinou. K nebi, které má pošmournou neurčitou barvu, se natahují větve zkroucených a mrtvých stromů. Země je holá, pustá a neroste na ni jediná rostlinka, krom obrovských masožravých květin (což je dosti ironické, protože krom nás smrtek tu nikdo koho by mohly jíst nežije… tudíž stejně vždycky seschnou a rozpadnou se na prach a popel, kterého je tu naopak plno). Ve vzduchu neustále pulzuje napětí, jisté elektrické výboje, je to jako v lidském světě před bouří. V údolí smrti, jak se říká místu kde Dead manor leží, prší jen zřídka a rozhodně to není déšť z vody. Cosi jako zvláštní kyselina, ale nám smrtkám to nevadí, vlastně je to docela romantické.

Aspoň dle mého názoru. Nu, panství náležící smrtkám bylo opravdu hodně rozlehlé, občas jsem potřeboval mapu, abych se vůbec zorientoval. Jediné místo, kam jsem trefil, bylo do Velké Knihovny, ve které jsou uskladněny veškeré nahrávky, ale to nijak nesouvisí s mým strašně zajímavým životopisem, o který se se všemi čtenáři mého Viktoriánského blogu (www.lollipop-luxury-grellik.blog.smrtka) pokouším podělit.

Nu, všechno to začalo mým starším bráchou, Willem. Vždycky byl uzavřený, nevšímal si mně, a věnoval se studiu, chtěl se stát nadřízeným smrtek, mezičlánkem, korigovat jejich práci přes Něj, přes hlavního šéfa, o kterém se nikdy nemluví (neplatí přesčasy, svině!). Pamatuji si na ten den jako by to bylo včera, bylo to jedné noci, kdy na okenní parapety panství dopadal jeden z výjimečných kyselých (mírně řečeno, zrovna pršela kyselina chlorovodíková) deštíků (slejváků).

Myslím, že mi mohlo být tak osm. Ležel jsem v posteli s nebesy, vystlanou rudým saténem (už tenkrát jsem miloval rudou barvu a satén, mm) a díval se z okna, nemohl jsem spát, protože kyselina bubnovala opravdu silně.

Dveře mého pokoje zavrzaly a dovnitř vklouzl stín, okamžitě jsem poznal Willa podle způsobu chůze, nechápavě jsem se na něj díval, a on přišel až ke mně, usmál se a naznačil mi, že mám být potichu. Poslouchal jsem ho, byl to přece jen můj starší bratr. Nařídil mi, ať se svléknu a pak si mně vzal. Dělal jsem poslušně všechno, co po mně chtěl a nepřipadal jsem si žádným způsobem zneužitý, líbilo se mi to, což on tak trošku nejspíš nečekal, ale nevadilo mu to. Ještě několikrát v noci přišel, ale zakázal mi s kýmkoli o tom mluvit, já přece nemluvím, já píšu!

Stále na něj mám páku, ale beztak by mi to nikdo nevěřil, ten vzorňák Will, který se teď už ani neumí usmát a bere všechno s obrovskou vážností, pche.

Poté se nic závažného už ani nestalo, nic, co bych chtěl důkladně rozepisovat. Studoval jsem a v jednadvaceti jsem přestal stárnout, mohl jsem se stát plně zaúkolovanou smrtkou. Složil jsem zkoušky a mohl jsem do terénu, jenže to prostě nebylo ono. Jejich kosa smrti vůbec nebyla originální. Kdyby jste to nevěděli, tak já jsem vynalezl motorovou pilu. T

a měla ten správný šmrnc, to už jsem mohl vyrazit do ulic, dostal jsem vlastní zápisníček, roztomilý, v červené vazbě s takovou divnou kočičkou na obálce, řekl bych, že v budoucnosti tomu budou říkat Hello Kitty, ano, občas máme priority nahlédnout do budoucnosti kvůli Němu. To nebudu rozpitvávat podrobněji, protože bych pak mohl být rozpitván já a to by se mi vůbec nelíbilo.

Hm, v úvodním článku bych se nějak měl představit, takže jsem vám řekl něco o mé minulosti, prostě nuda. Přišla spousta dalších věcí, ale nejlepší bylo dát se dohromady s Madame Red, osoba milující červenou tak jako já a navíc skvělá doktorka, uměla vyřezávat dělohy, normálně jsem ji miloval… sice jsem ji zabil, ale to bylo tak nějak vedlejší, protože díky ní jsem objevil hlavní objekt mého nynějšího zájmu, který se chytil do mého skvělého radaru na fešáky.

Protože je vážně, mm… Nelze jej popsat slovy, nestačilo by na to ani Ferrero rocher.

Sakra, musím končit, brácha se na mne zlobí, že jsem na tom notebooku moc dlouho, protože je prej na řadě Knox, to je taky týpek, vynalezl sekačku na trávu. Hm. No, musím vymazat historii, ale nejdřív se musím podělit o úplně nejdůležitější zážitek v mém životě…

MÁM NOVÉ SBÉČKO, TO JE NÁŘEZ, HUSTÝ, ŽE? Nějakej WillSutcliff, hm, podle blogu vypadá na sympaťáka. Tak já tedy musím mizet.

Motorovka s vámi,

GrellíQ

Shinigami OVA fota

Takže, slibované fotky k OVě. Jak už jsem taky říkala, je jich víc, takže... Jdem na to :D

Plakát s Willem :D

Plakát s Grellem :D

¨Will za mlada :D

Grell za mlada :D

Erik s Alanem... Sice tam byli jen chvíli, ale byli :D

No není roztomilej? :D

Grell a jeho nový obleček :D

V celé své parádě :D

A Grellova oblíbená věta Já jsem herečka!

Ten borec...

Ten borec znovu :D

Grell :D

Willík :D

S kosičkou :D

Will s kosičkou :D

No coment :D

Nepřipomíná vám to někoho? :D

Tohle je prostě moc :D

Akční, co? Will získává vzpomínky :D

Kosy :D

A na závěr :D

Zpátky na scénu II.

Druhá část povídky od VelííQ :-D. Ano, opět jsme to sem přidaly hoodně pozdě, všem se omlouváme...

---

Když se k Sebastianovi dostal rozkaz od Ciela, stál na blízké skále. Ruce v kapsách a rozhlížel se po okolí. Nic nenašel. To bylo poprvé, co nenašel žádnou stopu. V duchu byl rozčílený, ale navenek vypadal naprosto klidně a vyrovnaně.

"Sebastiane, přijď!" ozvalo se mu v hlavě a on najednou věděl přesně, kam má jít. Už se chystal rozběhnout, ale za sebou uslyšel něčí kroky. Obezřetně se otočil.

"Á! Sebbíku! Jsem tak rád, že tě zase vidím!" vykřikla červená smrtka "Co ty tady děláš?" Myslel jsem, že je... mrtvý."

Sebastian si prohrábl vlasy na zátylku a nevinně se usmál.

"Ne! Nic neříkej! Jen takhle zůstaň!" Grell najednou v ruce držel foťák. Už chtěl začít fotit, ale Sebastian se pohnul, tedy spíše vyběhnul, k němu a foťák mu vytrhl z ruky. Smrtka už chtěla něco namítat, Sebastian se však naplno usmál, takže se Grellovi podlomily kolena.

"Na." Démon mu vrátil foťák "Já už musím jít, sbohem." A rozběhl se k Londýnu.

"No ták! Sebbíku!" Smrtka ihned běžela za ním. Nebyla tak rychlá, přesto se Sebastiana držela jako klíště. Běželi spolu asi půl kilometru. Grell stále křičel ať na něj počká, nebo taky, že je tak úžasný a krásný.

Sebastian to už psychicky nevydržel, zastavil a prudce se otočil. Grell do něj málem narazil, takže se začervenal.

"Ale, copak Sebbíku?" zeptal se ho laškovně.

"Grelle..." začal démon, ale smrtka mu skočila do řeči.

"Miluji, když říkáš mé jméno!"

"Grelle," zkusil to Sebastian znovu "Věř, že tohle dělám nerad, ale nemůžu dopustit... To je jedno. Grelle, když ti dám pusu, necháš mě už navždy na pokoji?"

Grell chvíli váhal. Určitě moc chtěl, aby ho Sebby políbil, ale aby ho už nikdy neviděl...

"A... jazykem?" zeptal se ho nakonec.

"Dobře." Sebastian kývnul hlavou a Grell vyskočil do vzduchu. Démon k němu udělal krok. Z Grella čišila neviditelná energie. Témeř vypadal, že brzy vybouchne.

"Zavři oči," zašeptal mu nyní ještě víc krásný a okouzlující Sebastian do ucha. Chytil ho za ruku a palcem ji pohladil. Náhle to vypadalo, že Grell roztaje.

Sebastian si jeho ruku přiblížil k ústům. Lehce ji políbil na konečky prstů a pak jazykem přejel po dlani. Upustil Grellovu ruku, opět se usmál a rozběhl se k Londýnu.

Když Grell otevřel oči, stál uprostřed lesa sám. Stále ukazoval své špičaté zuby a na ruce cítil příjemné šimrání.

"Sbohem, Sebastiane," řekl do temného stínu, který tvořily stromy.

Démon se vytrvale vyhýbal stromům. Běžel jak nejrychleji uměl a za patami se mu prášilo. Zajímalo ho, co se tak hrozného děje, protože Cielův rozkaz byl přísnější a naléhavější než ty předešlé. Konečně doběhl na konec lesa. Slunce se mu opřelo do očí, ale pokračoval dál. Skočil přes řeku, chvíli běžel po trávě a jakmile se dostal ke kamenné cestě, svůj běh o něco zpomalil, aby nebyl tolik nápadný. Utíkal do středu města, tam, kde bydlí... bývalá snoubenka jeho pána.

"Žeby přece jen šlo o Elizabeth?" pomyslel si.

Došlo mu, že asi těžko budou tam, odkud se pán ozval a tak se na Ciela zaměřil. Přivřel oči a napojil se na známou mysl. Už věděl, kde jsou.

Doběhl na místo. Byla to další postranní a temná ulička, přesto byla jiná. Tentokrát se tam neválely odpadky a byla širší.

To co viděl, ho docela překvapilo. Ciel držel Lizzy v náručí, která se svíjela v křečích a z ruky ji stříkala krev. Mladý pán se s ní vyhýbal o něco staršímu blonďákovi, který byl zaměřený jen na Lizzy.

"Jdeš pozdě, Sebastiane!" zavrčel Ciel mezitím co skákal ze strany na stranu. Sebastian ho viděl poprvé, co využívá své démoní schopnosti a byl na Ciela celkem hrdý.

"Omlouvám se, ale někdo mě zdržel," odpověděl mu v klidu starší démon, ale na slovo "někdo" dal zvláštní důraz.

"To je jedno. Pomoz mi a zbrzdi toho upíra, ale nezabíjej ho!" rozkázal a ještě si dodal pro sebe "Stejně neví jak."

"Jistě, můj pane." Ihned vyskočil za bledým chlapcem. Už po něm chmatnul, ale upír šikovně uskočil. Sebastian se tvářil opět klidně, i když v jeho mysli to moc klidné nebylo. Stále po upírovi vyskakoval, pokoušel se ho chytit, ale vždy minul.

"Můj pane, myslím, že budu potřebovat vaší pomoc," zabručel Sebastian. Štvalo ho, že to nezvládne sám. Ciel přikývl, položil Lizzy na tvrdou zem a pohladil ji po vlasech. Pak vyskočil za honící se dvojicí. Hodil po Sebastianovi významný pohled a oba přikývli.

Stalo se to tak rychle, že ani blonďák nestihl zareagovat. Oba démoni se po něm vrhli naráz z jedné strany. Menší ho jen tak tak chytl za nohy a vyšší za ruce. Když ho pevně drželi srazili ho k zemi a vší silou ho k ní tlačili, aby neunikl. Upír neměl proti dvou démonům šanci.

"Tak zaprvé," vykřikl Ciel "Jak zvrátit proces přeměny na upíra?"

"Musí... musí." Upír se snažil vymanit z jejich seření, ale když zjistil, že to nemá cenu uvolnil se. "Musíte jí vysát jed z těla," zachechtal se. Věděl, že ani jednomu se do toho chtít nebude, a taky že ne.

"Sebastiane, udržíš ho?" Ciel se rozhodl.

"Teď už to bude hračka," zvedl koutky.

Ciel přešel k Lizzy. I když se mu to opravdu hnusilo, měl tušení, že démoni si tu duši berou přece jen jinak, chtěl to udělat. Pro ni. Vzal ji za nakouslou ruku, ze které stále tekla krev a přicucnul se k ní. Do pusy mu začínala natékat nasládlá krev, ve které bylo ještě něco přimíchaného.

"Jed," došlo mu. Chuť jedu nedokázal popsat a ani o tom moc nechtěl přemýšlet. Když už měl pusu plnou Lizziiny krve, bál se ji spolknout, vyplivl ji vedle sebe na zem. Opět se k vysávání vrátil, protože se mu zdálo, že to nebylo všechno a jed tam ještě zůstal.
Sebastian to se zájmem sledoval, protože už asi nikdy nebude mít možnost něco takového vidět. Upír se pod ním ještě vrtěl, ale ne tak silně.

Ciel opět vyplivl krev vedle sebe a rukávem si otřel pusu, bylo to jedno, stále měl na sobě levné oblečení v barvě slámy. Lizzy už ležela klidně, oči měla ale pořád zavřené. Opět ji pohladil. Vrátil se ke svému "komornímu" a upíru.

"Za druhé," přiblížil svůj obličej k blonďáku "Jak tě můžeme zabít?"

"Proč bych vám to říkal?" Zlomyslně se zasmál a podíval se Cielovi do obličeje.

"Dobře. Sebastiene, ty víš co máš dělat."

Sebastian přikývnul. Promnul si prsty a chytl upíra za hlavu a otočil ji obličejem směrem k němu, tekže se upírovi v krku zlomilo pár kostí, ale stále žil. Vytřeštěně se díval na Sebastiana, který se na něj naopak nebezpěčně usmíval. Démon na něj upíral své červené oči.

"Oheň," vyslovil nepřítomně zhypnotizovaný upír.

"Takže zapálit," usmál se Ciel.

"Čirou náhodou mám v kapse zápalky," podával mu krabičku od sirek starší démon. Ciel jednu vytáhl a škrtl o hnědý proužek na straně. Okamžitě se rozhořela. Sebastian vyskočil a Ciel hodil ohnivý kousek dřeva po upírovi. Ten vmžiku vzplál. Sebastian dopadl hned vedle něj.

"Pojďme vrátit Lizzy domů." Chytl černovlasý démon Ciela za rameno a pak společně přešli k blonďaté dívce co stále ležela na zemi. Sebastian ji už chtěl vzít do náruče, ale Ciel ho rukou zastavil. Vzal Lizzy sám.

Pak se rozběhli k jejímu domu. Přeskočili plot a vyskočili do rozbitého okna. Naštěstí tam nikdo nebyl, asi ji už hledali venku.

Ciel ji položil do růžově natřené postele s nebesy a hromadou polštářů. V tom otevřela oči. Zadívala se na něj a on zadržel dech.

"Ciele," zašeptala a usmála se. Sebastian zatím přinesl kus čistého hadru a obvázal jí poraněnou ruku. Ciel mlčel, jen sledoval její zelené oči. A opět vzpomínal. Když si to uvědomil, řekl si:

"Dneska je vzpomínací den, nebo co?" Lizzy se na něj opět usmála, jakoby mu četla myšlenky. Nakonec jí úsměv opětoval.

"Je čas," řekl netrpělivě Sebastian, čímž jim zkazil romantickou chvilku. Ciel přikývnul, políbil Lizzy na čelo a vyskočil oknem, Sebastian za ním.

Opět se procházeli po zelené louce. Sluníčko již ovšem zapadalo za hory a navíc, Ciel šel po svých.

"Sebastiane," přerušil mladý pán ticho "Je možné, že ji i přesto miluju?"

"Asi ano. Přece jen, vy nejste normální démon."

"Jak to myslíš?"

"Vznikl jste jinak než my ostatní."

"A jak jsi ty vznikl?"

"To vám řeknu někdy jindy, pane," řekl rozhodně Sebastian a Ciel si uvědomil, že ho to až tak moc nezajímá, chtěl vědět něco jiného.

"Sebastiane, i když už nemám duši, máš mě rád?" zakřenil se, když viděl, jak staršího démona otázka překvapila.

"Myslím, že ano. Teď vás beru jako svého bratra, nebo syna o kterého se musím postarat, než pána, kterému, až mu splním přání, sním duši," oplatil mu úsměv. Uvědomil si, že to, co řekl, je vlastně pravda.

"Jak lidské," zavrtěl hlavou Ciel, ale dál se usmíval.

"Možná," přikývnul Sebastian (teda, ty se toho nakývají) "Ale s lidmi komunikuji už celkem dlouho. Asi jsem to od nich chytil."

"Jo, možná," zamyslel se Ciel "Já tě už vlastně taky beru jako rodinu, Sebastiane."

"To je od vás milé," usmál se upřímně starší démon a odkráčeli spolu za společným démoním životem.

Poznamenání autorky: Jo, zapletla jsem do toho Stmívání a taky tak trochu Školu noci. Stmívání vědomě, Školu noc nevědomě. Nezabíjejte mě za to prosím! :D

Obrázek Sebbyho od VelííQ

Takže... Opět s mega spožděním, ale co no... Tento obrázek nakreslila před nějakou dobou VelííQ. Mně osobně se moc líbí, co na to říkáte Vy? :-D

Dlouho to tu vázlo... Dabéři Kura

Táákže, jak jste si jistě ráčili všimnout, dlouho se tu nic nedělo... A to hned z několika důvodů... Největší je asi ten, že nemáme čas a za to může taky spousta věcí, především škola. Já a Bába máme v poslední době se školou velké problémy, které zřejmě nehodlají ustat. Nevím, jak jsou na tom ostatní, každopádně Cielovi zkrátili dobu na počítači a Grellie? Dále se s Grellie zabýváme psaní naší povídky (momentálně máme už asi druhý týden pauzu, já nemám čas, komplikovaná situace, špatná nálada a ještě k tomu čekám na titulky k OVě, abych to mohla případně poupravit, to všechno nám komplikuje život...). Jeden z posledních důvodů pauzy tohoto blogu je ten, že se v Kuro už nic moc nového neděje, je to jen přece uzavřený děj (ano, manga jede dál...). Přes to jedna moje kamarádka našla zajímavý odkaz s dabéry Kura v různých jazycích. Můžete se na to mrknout, pokud vás to alespoň trochu zajímá.

P.S.: Ciela dabuje baba :-D. ODKAZ

Trochu se spožděním... Ale přece- OVA

Takže, je to tady, nová OVA, tentokrát o smrtkách, konkrétně o Grellovi a Willovi.

odkaz na OVu
odkaz na eng titulky

Spam! Budu tu psát obsah děje!

Co se tam přibližně děje?

Kdy se děj odehrává, to je otázka... Každopádně to začíná tím, že Will má za úkol zaučit nové mladé smrtky. V tom mu má pomáhat Grell. Pokud taky nechápete, proč mu má pomáhat zrovna Grell, je to vysvětleno hned na začátku. Prý Grell nemá rád nováčky, ale dělá to kvůli Willovi, chce být opět v jeho společnosti. To je tam dále taky rozebráno.
OVA se zabírá především minulostí a to závěrečnou zkouškou Grella a Willa. Zkouška probíhala ve dvojicích a Grellovi byl do dvojice přidán Will. Ani jeden z toho nebyl zrovna nadšený, víc ale překvapivě Grell (měl lepší známky než Will, chápete to někdo? :D). Nejprve jsou to dva rivalové. Moc rádi se nemají. Za úkol dostanou postarat se o duši jednoho spisovatele. Mají ho nějakou dobu pozorovat a získat jeho vzpomínky až v určené datum. To je první zádrhel (jestli jsem to správně pochopila, Grell ho chce zabít hned a tak se pohádají s Willem a Will to odnese...). Nakonec ho tedy pozorují. Will se o něm chce dozvědět víc a tak se dokonce odváží k tomu zavést s mužem hovor a přečíst si jeho knihu. To se nelíbí Grellovi. Začnou se tam hádat a muž si všimne malé doslova kosy zavěšené na Grellově opasku. Will mu vysvětlí, že je to kosa smrti a taky mu poví o tom, že má zanedlouho zemřít, což se opět nelíbí Grellovi a začne tam Willa kosou ohrožovat. Jenže muž jim nevěří a myslí si o nich, že jsou to herci (odtud pochází Grellova fráze "Já jsem herečka"). Grell se tou myšlenkou nadchne a potvrdí mu to. Mladíka po setkání s dvojicí smrtek dostane skvělý nápad na obsah jeho nové knihy "Will the reaper", která je právě o smrtce Willovi. Nestihne ji však vydat, protože je ještě před tím přejet dostavníkem. Ještě před tím se opět porve Will s Grellem, tentokrát má však navrch Will a tentokrát se snad poprvé projeví Grellova úchylnost a jeho pozdější "radar na fešáky" se tím pravděpodobně spustí (Will ho nakopne do zadku... :D), takže se o vzpomínky mladíka musí postarat Will sám. Jenže mladík nechce zemřít a tak se jeho vzpomínky začnou bránit, sejmou Willovi brýle a on je tak skoro slepý... Do Willa se pustí vzpomínky (asi to musí fakt naštvat, když vám dá vzpomínka po držce :D) a kdyby mu nepomohl Grell, asi by to s ním špatně dopadlo. Naštěstí se ale společnými silami dokážou o vzpomíky postarat a úspěšně splní zkoušky. Potom získají pravé smrtkovské brýle a minulost má správný happy end.

Pak se děj vrací do přítomnosti, ale tam už se neděje nic zajímavého, takže tak... :D Jo, je to hodně chaotické, opět se mi to nelíbí, ještě to lpánuju znovu přepsat, ale to až po tom, co to uvidím s českými titulky a pochopím úplně všechno :D.
P.S.: Will je tam strašně roztomilej (za mlada) :D

P.S.2.: Bude článek s fotkama zvlášť, páč je jich trochu víc... :D

Kde stáhnout muzikál?

Takže, Camellia nám poslala odkazy, kde se dají stáhnout celé muzikály. Já jí za to moc děkuju a omlouvám se, že to sem dávám až teď... :D

Mail:

zdarec.
Když jsem viděla, že jste zveřejnili část prvního muzikálu, nemůžu si odpustit odkazy ke stažení celých muzikálů

Kuromyu 1: Friendship
http://www.ulozto.cz/5119862/kuroshitsuji-musical-animeblog-ru-avi
Je to vcelku kvalitní, stahovala jsem to odsaď i já

Kuromyu 2: The most beautiful death in the world
http://www.edisk.cz/stahni/83430/MUSICAL_KUROSHITSUJI-The_most_beautiful_death_in_the_world.avi_1.43GB.html
DVD kvalita! Tolik problémů, než jsem to našla, stáhla a poté nahrála na edisk... Upřímně doufám, že se to nebude stahovat tak dlouho, jak se to nahrávalo.

Mno a k titulkům... Pokud vím, tak jednička titulky vůbec nemá, hledala jsem, nenašla jsem. Anglické titulky na dvojku jsou ve fázi výroby, a v okamžiku, kdy konečně budou, se toho chopím já a přeložím to do češtiny. Těšte se

Toď ode mě vše, Camellia

Připravuje se nová OVA

Takže, zas po roce...(dobře, rok to asi nebyl, ale rozhodně dlouho...) sem přidávám nějaký článek. Jak jste si všimli, dost to tady vázne, jenže, není o čem psát a především není čas. Já s Cass se pilně věnujeme psaní naší nové povídky (to, že se jí věnujeme pilně značí i to, že už má kolem 120 stran :D)... No a ejhle! Je o smrtkách a životu u nich... Tedy původně byla... No dobře, možná ještě je, ale s původním námětem to nemá zase tolik věcí společného. Ale k věci. Jen co to píšem, tak se někdo od Kuro rozhodne udělat novou OVA. A o čem? O našich milovaných smrtkách a jejich minulosti! No nepřijde vám to divné? :D Roznesla se zpráva že se tam objeví i Allan s Erickem, ale to se ještě uvidí. Jsem na to moc zvědavá! Pár fotek ZDE.

Undertaker

Informace:

Přezdívka na Kuro: Undertaker

Obyčejná přezdívka: Bába

Osobní blog: www.darkmiss.blog.cz

Kontakt: ICQ: 639474021

Mail: snape-se-sponeckou@seznam.cz

Co o mně (ne)potřebujete vědět:

Ke Kuroshitsuji jsem se dostala skrz blogerku Jasmínu a z partičky Ciel-Sebby-Undy jsem byla první. Úspěšně jsem tím nakazila půlku třídy. Koneckonců, není to poprvé, se Sebby i Cielem máme spoustu společných závislostí, který se nás drží jako klíšťata.

Jsem magor. Na ulici mě poznáte podle kanad a výrazného hlasu ošklivé barvy. Jsem vždycky vidět a slyšet (většinou dřív slyšet než vidět). Vyznačuju se silnou averzí vůči růžové, barbie stylu, uniformitě, komerčním hvězdičkám, hlubokomyslným textům českých hudebních interpretů a kapustě. Miluju čokoládu, gumový medvídky, zmrzlinu a spoustu dalších výživných a naprosto nepoživatelných věcí, v poslední době u mě vede laciná čokoláda a mlíko.

Zbožňuju příběhy. Pořád čtu. Pořád píšu. Pořád koukám na filmy. Divadlo je můj život a to doslova. Až budu bohatá byznysmenka, koupím Hudební scénu městského divadla Brno, protože to co se na jejich prknech děje, to je fantazie. Do dramaťáku chodím pátým rokem, pořádná role v nedohlednu, ale já jsem ten typ člověka, co se nevzdává ve věcech, který chce. A já chci. Možná to tak nevypadá, ale já jsem prostě posedlá hraním. Čímž své rodině geniálně lezu na nervy.

Jsem grafoman. Ještě nikdy jsem se nevešla do limitu slohovky, i když ta slohovka byla v cizím jazyce. Když něco píšu, snažím se využít všech možností našeho nádherného jazyka mateřského a podle toho pak ty věty vypadají - květnatý jak záhonek.

Na závěr - chtěla bych studovat archeologii, což se mi zřejmě nepodaří. Odmalička mám ale potřebu hrabat se v zemi. No prostě Undertaker.

Miluju vás, lidi!

Jo a vzhledem k tomu, že mám houby čas, moc jsem na tenhle blog zatím nepřispěla. Takže nějaký povídky a tak se tu objeví až časem. Snad.

Kuroshitsuji musical 1 (první půlka)

Nazdar, lidstvo, tak nějak mě napadlo, proč sem nedát oba dva muzikály? Ano, já vím, je to v japonštině a asi z toho nic moc mít nebude, ale překlady a děj jsou už na cestě. Koneckonců, nemůžete se zároveň dívat a číst překlady, to je nad lidské síly. Tady je první muzikál, zpracovaný metodou "pokus-omyl". Uvidíme, co řeknete.

Jen tak mimochodem, když video dohraje, jednoduše skočíte na další, což snad chápete.

Layout - Kuroshitsuji

http://img.janforman.com/Nepojmenovany1h0bw.png

Zde najdete těžce okouzlující layout od adminky, která se tu prezentuje pod jménem Ciel. Jinak: Co pro lay platí:

1. Jestli tento lay budete vydávat za svůj, svému démonovi o tom hodlám říci a on vás pak může zpráskati, jak sám uzná za vhodné.
2. Stejně jako u všech layů na tomto blogu platí, že lay musí být na blogu minimálně měsíc (ono to dá práci to udělat)
3. Není dovoleno si dess podle potřeby pozměniti, nutností je ho nechati tak jak je.
4. Do odkazů uvedete autora laye (tedy kuroshitsuji-fan.blog) a jméno autora laye (v tomto případě Ciel).

PS: Jsem poněkud neaktivní, ale nebojte, brzy dorazí naše společné dílo s Grellem! Připravte se, bude to jízda!

Sladký jako cukrkandl VIII.

Všechno jednou končí... a touhle kapitolou končí naše povídka Sladký jako cukrkandl, ale nezoufete, dvojka Sebby & Grell už pracuje na nové povídce, která tentokrát bude úplně o něčem (samozřejmě na téma Kuroshitsuji) jiném, ale za to bude mít o dost víc kapitol - už teď je dvojnásobek SJC a múza nás neopouští... Nu, doufáme, že vás tahle kapitolovka zaujala, že se vám aspoň trošku líbila a naivně věříme, že jsme vás rozesmály... No, už to nebudu okecávat...

Sebby&Grell

přejí hezké počtení...

---

Sladký jako cukrkandl VII.

Sebastian poprvé v životě trošku zrudnul. Ciel vyvalil oči z důlků a pozoroval ty dva s otevřenou pusou. Netušil, že to zajde až tak daleko. Grell popadl Sebastiana za rukáv a táhl ho do Sebastianovy ložnice. To už Ciel, ani Maylene nevydrželi a tak šli raději oba dva spát. Sebastian vešel do ložnice a nechal tam Grella se slovy, že si před tím raději dá koupel.

Ten si zatím lehl na postel. Sebastian netušil, co má dělat. Opět se asi bude muset podřídit rozkazům. Nechtěl zradit svou milovanou. Líbání se ještě dalo přežít, ale sex? Svlékl se a vlezl do vany. Tam na sebe vylil kýbl studené vody. To ho trochu probralo a tak se rozhodl čelit svému osudu. Usušil se, oblékl se a vrátil se do svého pokoje. Otevřel dveře a vešel do pokoje se slovy; "Tak jdeme na to, bejku!"

Jenže bejk ho neslyšel. Místo toho spokojeně pochrupoval na Sebastianově posteli. Sebbymu spadla brada, nevěřícně na něj zíral. Neměl však to srdce ho vzbudit.

"BAF!" Zaječel Grell na celé sídlo a Sebby se poprvé v životě lekl. Páni tolik prvních zážitků za jediný den. Tenhle okamžik vedl Sebastiana k důležité otázce - mohou mít démoni infarkt? No, neměli by, ale Sebby věděl, že po dnešku už si nebude ničím jistý, bude mít trauma.

"To jsem se lekl, andílku," utrousil už ne tak vesele Sebastian. Ani on netušil, že to dopadne takhle, i když k tomu všechno směřovalo. Podíval se na Grella a jeho oči ho přesvědčily v tom, že to nakonec vážně nemusí být tak špatné.

Jenže se prostě nemohl přinutit odvázat. Tak požádal Grella ještě o chvíli pauzy. Vzal si zbytek opia, který hodil do sklenice s whisky. Vypil to do dna a doufal, že to zabere. Kromě toho, že se mu pořádně točila hlava, to nemělo žádný požadovaný účinek. Tak to ještě zapil lahví whisky. Bylo mu ještě hůř, točila se mu parádně hlava a byl ještě k tomu dezorientovaný. S velkou námahou se vyškrábal po schodech zpět do svého pokoje ke Grellovi.

Vešel do pokoje, podíval se na Grella a pořád mu to bylo proti srsti. Pošetile si pomyslel, že ve své pravé podobě by se cítil líp. A tak se přeměnil. Nebudeme tu podrobně popisovat jeho vzhled, ale byl oblečený v černé kůži a měl na sobě boty na obrovském tenkém podpatku. Grell se na něj podíval a… Trefil ho šlak. Prostě ho klepla pepka. Smrtky sice nemůžou prakticky zemřít, ale TOHLE se jim stát může.

Sebastian se jen chvíli rozpačitě díval na rádoby mrtvého Grella, který se nedá dohromady minimálně týden. Usmál se pro sebe a přetransformoval se do lidské podoby, nemohl riskovat to, že jej jeho pán uvidí. Nechal Grella ležet v posteli a vydal se přes útroby sídla ven. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Usadil se před panstvím a zhluboka dýchal, byl to dlouhý a celkem zábavný den, až na ten konec. Stále mu bylo špatně z opia a whisky, očividně to účinkovalo na organismus démona naprosto odlišně, zvláštní. Opřel se o košatý strom a díval se na noční oblohu a přemýšlel, tolik se mu toho honilo hlavou, myšlenky, téměř lidské myšlenky.

Uslyšel mňoukání a to přimělo bolest hlavy odplout někam pryč, rozhlédl se a vyhlížel svoji milovanou Micku. Jeho tělo bylo rozehřáté a zhluboka dýchal, říkal si, jestli vážně není trošku úchylný? Kočkofil? Nejspíš. Ale Micka se ze tmy nevynořila ani na volání a lákání, navíc ji Sebastian nemohl najít, tak se vrátil zpět do sídla.

Zamířil do horních pokojů, aby zkontroloval svého pána, Ciel pokojně oddechoval, Sebastian jej obdivoval - poprvé po celé době byl ochoten se sám svléct a převléknout, za to si zasloužil zlatého bludišťáka. Poté se podíval do místnosti, vlastně do svého pokoje, kde nechal ležet tu polochcíplou smrtku. Usmál se, rudé vlasy měla rozprostřené okolo hlavy a stále byla oblečena do jeho oblečení, tiše zavřel dveře a vydal se ven. Tedy… ještě se tajně zastavil u pokoje Maylene, kam nakoukl škvírou a vypravil se do noci hledat svoji milovanou Micku.

Ron Knox - Obrázky

Proč jsem si vzpoměla právě na Knoxe? No, protože mi ještě nevisí na zdi a protože... nu, Kláša ví. Huhu, tak se opět můžete pokochat mým antiuměním.

Zlej scaner, zlej (ano, školní scaner)!!! Kde jsou vidět moje "krásný" stíny?! (Víte co nikdy nesmíte dělat? Říct Cassie ať stínuje... vždycky tím zkazí celej obrázek, i když se třeba zdá, že už víc zkazit nejde)... Nem fajn, až na fakt, že vypadá značně sjetě a není poznat, že je to Ronald, tak je to celkem dobrý. Hm, kvůli tomu jsem si koupila i pastelky, jsem borec!

Ano, detail. Aby jste viděli, že mně ty pastelky jsou na nic, páč beztak nemám nervy na vybarvování. Hm. Ale ve skutečnosti ty tahy pastelkama vidět nejsou, fakt. No, to je šumák, pokochali jste se a pobavili na účet jedné osoby, která se naivně domnívá, že její výtvory jsou vhodné i k něčemu jinému než na podpal, ještě jsou vhodné na vytapetování pokoje (když tam visí něco takového tak tam radši nikdo neleze).

Grell

Sladký jako cukrkandl VII.

Další kapitola psaná hodně pozdě v noci... Pochází opět a nečekaně od dvou naprostých pošahanců, kteří nikdy nepíší nechutné a úchylné věci... Ne, ale vážně, díky našemu talentu zde není třeba cenzura, i když... uhm. S&G

---

Sladký jako cukrkandl VII.

"Ehm, a jaká by to byla otázka?" snažila se chytat záchranného stébla Maylene.

"Ta samá jako předtím - koho miluješ?" usmál se mile Ciel. Maylene se nad tím úsměvem pozastavila, ale jen chvíli.

"Ale na tu už jsem přece odpověděla!" vztekala se služebná nervózně.

"Ne, neodpověděla, vyhýbavě jsi nám každému řekla, co se ti na něm nelíbí." Zkonstatoval Ciel a Maylene už byla vážně v nervu z toho, že je tam jediná opačného pohlaví, do čeho se to zase nechala zavléct? Každopádně nemohla říct, že je zamilovaná do Sebastiana, nemohla, akorát by se jí vysmáli a to nechtěla. Maylene nebyla z cukru, přece jen s ní práce sniperky už leccos udělala. Kolikrát použila jistou fintu, navíc… přece se neměla zač stydět. Chtěla to klukům a té hermafroditní bytosti aspoň trošku zavařit, za to, co na ni vymysleli.

"Dobře, beru ten úkol." Oznámila s roztomilým úsměvem.

"COŽE?!" Vyjekli ti tři naráz, normálně by si mohlo založit sbor, nebyl to vůbec špatný nápad. Pokud tedy chtěli být vypískáni, ale to už je zase o něčem jiném.

Maylene vstala, zkousla si ret a snažila se potlačit veškerou nejistotu. Rukou si zajela k zapínání šatů, chvíli se s ním prala, ale pak z ní šaty sklouzly. Brýle si strčila do jedné vnitřní kapsy šatů. Jedním elegantním pohybem si rozpustila vlasy a pohodila hlavou… Všichni tři na ni zírali jako uhranutí.

Sebastianova ruka s sebou cukala směrem ke svému nádobíčku, z dneška byl tak vyřízený, že už neměl sílu hrát si na slušného komorníka, což byla jasná slabost. Grell se na ni díval s podobným výrazem jako Sebastian. No a u Ciela bylo jisté, že pokud do teď neměl žádné erotické fantazie, tak odteď je bude mít v jednom kuse.

Maylene se přitočila ke Grellovi, smyslně si prohrábla rukou vlasy, sklonila se k němu, Grell skoro slintal a Ciel k tomu taky neměl daleko při pohledu na Maylenin zadeček. I když se snažil zachovat tak, aby jeho důstojnost nešla do mínusu. Po chvilce se Maylene přetočila k Sebbymu, tomu se posadila na klín a jednou rukou mu přes kalhoty pohladila jeho chloubu. No a Cielovi se vyhnula, sedla si zpátky na místo začala se oblékat. Sebastian s Grellem, vlastně i Ciel to zatím rozdýchávali.

"No, jaká to byla šou?" uculila se nevinně Maylene a zrudla jako předtím. Sebby už už otevíral pusu, když ho předběhl Ciel.

"A proč si mně vynechala?" Všichni tři se na něj podívali a Ciel ztuhnul.

"Ehm, pokračujeme." řekla ještě stále rudá Maylene a zatočila lahví. Konečně ukázala na Sebastiana. Ten byl ještě trochu mimo, tak si toho nevšimnul, ale upozornila ho na to Grellova reakce. Ten vyskočil na nohy, začal povykovat na celé sídlo a dělat u toho něco, co by se s trochou představivosti dalo nazvat jako vítězný taneček. Sebastian se vzpamatoval, pohlédl na lahev a silně zbledl. Čekal na to, co ho čeká a nemine.

"Takže, co tě vzrušuje, Sebastiane?"vypravil ze sebe Ciel s úšklebkem na tváři. Sebastian si to nechal chvíli projít hlavou. Věděl, že úkoly jsou tu čím dál horší a tak šel nakonec s pravdou ven.

"Kočky." odpověděl jednoslovně a všem tím vyrazil dech. Né, že by to nevěděli, ale že to na ně takhle vybalí, to nikdo nečekal.

"Hmm, už je celkem pozdě, nechcete jít dělat něco jiného?" zeptal se Sebastian, který přešel oněmění ostatních.

"Takže, co budeme dělat dál?"

Všichni krčili rameny. Grell se zamyšleně podíval na Maylene, pak na Sebbyho, napadla ho jistá Švédská hra, ale raději mlčel… zatím. Ciel se poškrábal na bradě a pak se ušklíbnul.

"Mám hlad, je čas na večeři."

"Jistě, mladý pane." Přikývl Sebby a než kdokoli stačil cokoli říct, byl pryč. O dvě minuty později na ně volal z jídelního sálu.

Na jídelním stole už ležely připravené pokrmy všeho druhu, tak, aby chutnali všem. Bylo prostřeno do rudě červené (barva lásky a vášně) a vše bylo naprosto dokonale sladěné. Nikdo z přítomných nechápal, jak to mohl Sebastian tak rychle stihnout, jen Cielovi se v hlavě vytvořila představa Sebastiana, který opéká Bardovým plamenometem kuře. Ihned ji zaplašil a posadil se do čela stolu. Maylene postávala opodál, nevěděla, co má dělat. Neslušelo se pro služebnou, aby seděla s pánem u jednoho stolu.

"Co tam tak stojíš, Maylene? Posaď se a vem si, co hrdlo ráčí!" nařídil jí Ciel, který měl dnes moc dobrou a především shovívavou náladu. Maylene udělala to co obvykle, zrudla. Potom se posadila nejistě ke stolu. Sebastian zatím nabíral Cielovi jídlo, následně Grellovi a nakonec ho šel nabrat i Maylene. Ta udělala to co obvykle, zrudla ještě víc. Ještě nikdy neseděla s pánem u stolu a teď jí navíc Sebastian nabíral jídlo! Byla v sedmém nebi. Nakonec si nabral jídlo i Sebastian, i když jako démon jíst obyčejné jídlo nemusel, ale nechtěl vzbuzovat pozornost. Všichni seděli a tiše pojídali Sebastiánův božský, tedy vlastně démonský výtvor

Pro každého tam bylo jeho nejoblíbenější jídlo. Grell se rozplýval nad slaďoučkými palačinkami posypanými troškou jedu na krysy a prachem z hřbitova, prostě dokonalá pětihvězdičková delikatesa. Maylene zase netušila, jak Sebastian odhalil její nejoblíbenější jídlo - nakládané cibulky. Ciel se ládoval kuřetem s Sebby měl… nu, jakousi neidentifikovatelnou věc. Bylo to černé a nepochybně mrtvé. Jako obloha sloužily brambory, ale nikdo nemohl přijít na to co je to. Prostě něco. Chudák Maylene byla strašně nervózní, stále pokukovala po ostatních stolujících. Hlavně po Sebastianovi.

Ten si toho samozřejmě okamžitě všimnul a pohled jí vrátil, naprosto dokonalý, jak bylo jeho zvykem. Všichni ostatní si ničeho nevšímali a jen dál slastně polykali svou večeři. Sebastian ten den odhadl. Užíval si ho, i když musel udělat pár věcí, které se mu zrovna moc nelíbily, ale stejně to byl skvělý den. Už ho začínalo mrzet, že den končí. Navíc se mu líbilo, že o něj mají zájem hned dvě individua. Maylene a smrtka. Nevěděl, o kterého z nich má zájem on, ale to bylo vedlejší. Momentálně chtěl být věrný své Micce…

Maylene se přímo vznášela, ten pohled a jen pro ni. Nechápala Sebastiana, v jednu chvíli říká Grellovi, že je to jeho medvídek, ve druhou se takhle nádherně podívá na ni. Kéž by jí taky někdy řekl tak hezky jako tomu červenému pošukovi.

Byla to dokonalá idylka. Jídlo netrvalo moc dlouho, když dojedli, padla otázka, co dalšího budou dělat.

"Nu, můžu si s tebou dělat, co chci, cukroušku, takže…" Grell významně kývl ke dveřím, které vedou k pokojům. Maylene se zamračila.

Sladký jako cukrkandl VI.

Netřeba komentovat... S&G

---

Sladký jako cukrkandl VI.

"Takže, Grelle… Jak ses stal smrtkou?"

"To nesmím prozradit, máme to ve smlouvě, že dokud tam děláme, nesmíme o tom nikomu říct. Víte, je o to celkem zájem." To přesně Ciel čekal.

"Takže tu pro tebe máme úkol!" řekl natěšený Ciel.

" Co kdybys nám třeba zatančil se Sebastianem tango a u toho ještě broukal melodii?"

"Huhu, to není žádný problém!" kasal se Grell a vrávoravě se postavil na nohy, účinky opia stále přetrvávaly. Sebastian také nic nenamítal a postavil se s úsměvem na tváři, což Ciela naprosto vytáčelo, ale napovrch se tvářil klidně. Jediné co jej prozrazovalo, bylo tepání v žilce na spánku.

"Jdeme na to, plyšáčku." usmál se Sebastian a postavil se naproti Grellovi. Grell zaujal pozici dámy a už to jelo, bylo to peprné tango, do té doby než dostal Grell hlavou o podlahu při jednom záklonu.

Maylene s Cielem se mu samozřejmě začali neovladatelně smát, ale Grell to přešel. Přece jenom to zas tak nebolelo (účinek opia). Sebastian si okamžitě své chyby všimnul, Grella narovnal a bouli mu pofoukal, jak se to dělá malým dětem.

"Bolí tě to moc, myšičko?"

"Ani né, stromečku…"

"No... myslím… že to… už nám… stačí…" řekl Ciel v záchvatu smíchu.

"Točíš, Grelle!"

Grell se vyzývavě usmál na Sebastiana a položil láhev tak aby na něj ukazovala.

"Takže kostičko, co tě vzrušuje?" vyzvídala rudovlasá smrtka a přímo nadskakovala s nedočkavostí odpovědi.

"To neplatí, květináčku, musíš tu lahev roztočit." Poopravil ho Sebastian a Grell se napůl smutně a napůl kysele zašklebil.

"Tak jo no," souhlasil neochotně a roztočil lahev. Po pár otočkách dopadla na Maylene.

Maylene zrudla a Grell zklamaně povzdechl. Chtěl, aby to byl Sebastian.

"Hmm… takže… třeba… Řekni nám, koho miluješ!" Maylene zrudla ještě víc, pokud to bylo možné a vypravila ze sebe jen;

"Chci úkol!"

"Hmm, proč nikdo nechce odpovědět na otázky? No, nevadí. Tak co pro nás uděláš… Co takhle projížďka na Plutovi?"

"Cože?" vyjekli všichni překvapením.

"Projedeš se na Plutovi po zahradě…" zněla Grellova odpověď.

Tenhle nápad nebyl moc dobrý, Pluta dokázal zkrotit pouze Sebastian a nikdo neměl zájem vidět Maylene spálenou na uhel nebo s polámanými kostmi na zemi.

"Maylene, prosím zodpověz tu otázku." požádal znuděně Ciel. Služka chtěla odmítnout, jenže to pánovi nemohla. Navíc bylo nadmíru zarážející, že použil slovo "prosím". To Ciel Phantomhive obvykle nedělá, nedokázala mu nevyhovět.

"Ano, pane," přikývla, sklopila hlavu, oči všech přítomných na ni byly upřené "jenže… j-já nikoho nemiluji!"

"Tak kdo se ti líbí?!" popostrkoval a pošťuchoval ji Grell. Maylene zvedla pohled a utkvěla jím na Sebastianovi, na pár vteřin, nikdo to nemohl postřehnout krom démona a smrtky, i když smrtka se právě hrabala Sebbymu v hlavě aby zjistila, jestli nemá vši. Tudíž to viděl jen Sebastian a na zlomek vteřiny jí věnoval velmi hřejivý úsměv.

Sebastian se rozhodl Maylene trochu pomoct. Nechtěl vidět rvačku mezi rozzuřenou služebnou a zfetovaným Grellem.

"Hmm, mám hlad, co kdybychom si dali pauzu a já bych zatím přinesl svačinu, co na to říkáš, delfínku?"

"To by bylo super, žraločku!" Sebastian se na Grella zářivě usmál a odběhl do kuchyně. Tam si dával celkem na čas, nechával Maylene čas na rozmyšlení. Připravil čajík a k tomu zákusek ve tvaru lahve s nápisem 'Na koho asi ukážu'. Mezitím konverzace v pokoji vázla. Grell si pohrával se svým hárem na hlavě, Ciel se nudil a Maylene si okusovala nehty nervozitou. Netušila, co má dělat. Nemohla tady přece přede všemi říct, že miluje Sebastiana. Musela podat nějakou neutrální odpověď. Sebastian se vrátil zpět i se zákuskem a čajem.

"Takže, jaká je tvoje odpověď Maylene?" zeptal se nedočkavý Ciel.

"No, Sebastian je vážně kanec..." Přerušil ji výbuch smíchu Grella a Ciela, Sebastian ji jen sjel nechápavým pohledem.

"Ale, Grell má super vlasy a pán Ciel zase nádherné oko." pokračovala.

Ciel, který se za dnešní den zasmál víc než za posledních několik let, se právě snažil nepoprskat okolí a stále mezi nádechy prohazoval slovo "kanec". Grell na tom byl podobně, ale uklidnil se dřív, protože s Maylene souhlasil. Sebastian si je jednoho po druhém prohlížel. Grellovi to nedalo, jeho ego už bylo moc vysoké.

"Tak tobě se líbí moje vlasy, hm?" zamrkal "ale to ne já, to moje schauma!" objel si rty jazykem a pak se opřel o Sebbyho a lísal se k němu.

Maylene byla ještě celá rudá, když vzala flašku a roztočila ji, flaška se párkrát otočila blyštíc se ve svitu lampy a pak se zastavila na Cielovi, který si právě nenápadně utíral slinu z koutku úst.

"Hej! To není možné! Já už jsem podruhé a Sebastian ještě nebyl!" řekl naštvaný Ciel, který se už konečně přestal smát. Nechtěl žádnou dotěrnou otázku a vůbec ne nějaký příšerný úkol.

"Co se dá dělat, hold smůla, taková jsou pravidla!" odpověděl mu Sebastian se škodolibým úsměvem.

"Nic mě nenapadá za otázku. Nechce mi někdo poradit, prosím?" zněla váhavá Maylene. Všichni, až na Ciela začali přemýšlet nad nějakou vražednou otázkou, ale nic je nenapadalo, až najednou se ozval Grell.

Jeho otázka všechny překvapila a nejhůř na tom byl samotný Ciel.

"Máte nějaké erotické fantazie?" Ciel zrudl a spolu s Maylene by mohli z placu hrát v divadle rajčatový záhon, Sebastianovi zacukal koutek a podvědomě naklonil hlavu na stranu a se zkoumavým výrazem na tváři si Ciela prohlížel. A Grell… byl stále jenom Grell.

"Chci úkol!!!" zařval rozzuřený Ciel.

"Takhle kazit malé děti…" řekla jen tak z nenadání Maylene. Ciel se na ni vražedně podíval a čekal na to, co vymyslí za úkol. Modlil se, aby to bylo něco normálního, to ale v takovéto společnosti čekal marně.

"No, a já zase netuším, co mám pánovi dát za úkol."

"Já vím, ať deset minut slouží Sebbymu a splní mu jakékoliv jeho přání! K tomu se obleče ještě do jeho oblečení!" vypískl nadšený Grell, spokojen sám se sebou. Cielovi už začaly docházet vražedné pohledy.

Přestože už byl v koncích s vražednými pohledy, hrdě vztyčil hlavu, přešel ke skříni, kde začal vytahovat jeden ze Sebastianových fraků. Sebastian nic neříkal, jen se potutelně tulil. Když si začal rozepínat knoflíčky u toho neidentifikovatelného beztvarého modrého hadru, který měl na sobě, uvědomila si Maylene jednu hodně podstatnou věc. Byla tam jediná dívka. Taktně odvrátila oči a Grell ji popichoval, ať se podívá na mladého pána, ale Sebby to rázně zamítl a odůvodnil to pánovým soukromím, ale ve skutečnosti šlo pouze o tu "kérku", kterou měl pán na boku. Sebastian si byl kdo-ví-proč jistý, že by se Maylene to "tetko" líbilo, a to nechtěl. Na mysl mu přišla divná věc… on snad žárlí.

"Dobře, co mám dělat?" zasmušile se ušklíbl Ciel, připadal si nadmíru trapně. V dvacátem prvním století by v Sebastianově saku vypadal jako hoper, tak by jej dozajista označili. Maylene se na něj podívala a musela si strčit ruku do pusy, protože měla co dělat aby nevyprskla smíchy. Grell to vzdal a válel se v záchvatu smíchu po zemi… opět. Sebastian využíval veškerého démonského talentu, který měl, na to aby se nerozesmál.

"No, udělej mi čaj, hned." Sebastian dost přesvědčivě napodobil Cielův hlas, výraz i postoj. Odpovědí mu byl pohled, který by v laserovém provedení byl smrtonosnou zbraní.

Všichni se přesunuli do jedné z kuchyní, aby se mohli dívat na tu skvělou podívanou. Ciel celou cestu škobrtal o dlouhatánský frak, jehož cípy se mu pokaždé nějak dokázaly plést pod nohy, i když dělal co mohl. Sebastian se už konečně mohl bezhlasně smát, protože ho Ciel neviděl a Maylene s Grellem se smáli na celé kolo. Zbytek služebnictva musel být asi někde hodně daleko, protože je neslyšeli. Ciel vešel do kuchyně, do místnosti, kde zrovna často nebýval. "Takže, kde jsou hrnky?" říkal si sám pro sebe. Musel prošmejdit celou kuchyň, než se mu podařilo je najít a totéž se opakovalo při hledání čaje. Napotřetí už tu stejnou chybu neudělal a tak zrovna vytáhl i cukr a konvici. Nakonec našel ještě mléko. Netušil, jak se čaj dělá, tak prostě nechal uvařit vodu, nalil ji do konvice a do ní naházel všechny ingredience. Pak to né moc šikovně nalil do hrnku, při tom se mu podařilo polít stůl. Čaj měl nebezpečně otrávenou zelenou barvu. Sebastian se zkusil napít, ale musel to hned vyprsknout. Vyplivl to zrovna na Ciela, který stál před ním. Sebastian vydržel hodně, bičování, věčnou buzeraci, mučení, ale tohle bylo nad jeho síly. Něco tak odporného ještě v životě neměl v ústech.

Ciel se začal klepat, z vlasů mu stékala ta břečka barvy brčálu, na sobě měl až příliš velký frak a ke všemu nejspíš ztratil veškerou hrdost, kterou kdy měl. Jak potěšující, prostě přirozený optimista. Sebastian se stále dávil tím jedním lokem čaje a to co na Ciela prskal už nebyl jen ten čaj. Lidské tělo udělalo své. Ciel rezignovaně popadl jeden cíp fraku a začal si otírat obličej od zvratků. Maylene se ten pohled vůbec nelíbil a začal se jí zvedat žaludek, naopak Grell zíral na zvratky, které stékaly po tváři mladého pána, naprosto fascinovaně. Nedalo mu to, přikradl se k Cielovi, jeden prst namočil do zvratků a následovně jej oblíznul. Sebastian to nezaregistroval, protože se právě snažil udržet Maylene tak aby nezvracela také. No a Ciel už se nezmohl na víc, než na okázalé teatrální zvracení, samozřejmě předstírané.

Uplynulo dalších deset minut, za kterých museli všichni přestat zvracet a uklidnit se. Taky se převléct a Sebastian musel uklidit celou kuchyň a taky odvést zhuleného Grella, který už vážně netušil, co dělá. Všichni už byli v pohodě, takže se mohli vrátit ke hraní flašky. Ciel zatočil flaškou a ta padla zase na Maylene.

"Otázku můžeme rovnou přeskočit, ne?"

"Hmm, asi ano…" odpověděla nejistě Maylene.

"Takže úkol... Budeš nám dělat pořádnou šou - "

"Co takhle striptýz?" skočil mu Grell do řeči.

"Hmm, to je celkem dobrý nápad!" řekl spokojený Ciel. Tak dobré nápady on dnes neměl.

"Striptýz? Ale… Není to proti pravidlům?" řekla opět rudá Maylene.

"Můžeme udělat vyjímku…"

Zpátky na scénu I.

Povídka od VelííQ;

Děj se odehrává dva týdny po Cielově proměně v démona. Rozhodne se, že okoukne co se děje v Londýně, a udělal dobře. V londýně opět řádí vrah. A né jen tak obyčejný.

(Grell: Protože to má jen dvě části - jak jsi uvedla, myslím, že není třeba zařazovat to do kapitolovek, tam bych dávala vše co má tři a více částí ;))

---

Byl krásný slunečný den. Vítr načechrával trávu a květiny na louce, kde nebylo ani jednoho živáčka. Přesto se tu někdo procházel. Nebyl to jen tak někdo, byli dva. Dva démoni.

Sebastian, ten starší, nesl Ciela v náručí. Starší démon s černými vlasy a tmavě červenými oči se nepatrně usmíval. Na sobě měl jako vždy černý frak. O dost mladší démon se tvářil znuděně. Končetiny mu vlály ve větru a jedním okem, protože to druhé měl stále zakryté páskou, sledoval barvy kytek. Krásné, modré, velké oko přejíždělo pohledem po rozkvetlé louce a hledalo místo, kde by se mohli na chvíli usadit.

Cieal náhle spatřil plácek, který stínil velký strom. Líně zvedl jednu ruku a ukázal na místo. Bylo od nich asi padesát metrů. Sebastian kývnul a rozběhl se. Za pár vteřin už stáli pod mohutným dubem.

"Jak je vám, mladý pane?" otázal se Sebastian.

"Tak jako vždy," odpověděl mu lhostejně mladý démon. Sebastian ho opatrně položil do zelené trávy a sám se posadil vedle. Chvíli jen tak seděli a užívali si neskutečný klid. Bylo slyšet jen nepatrné hvízdání, jak se větřík otíral o zelený porost.

"Co máte v plánu?"

Ciel se zamyslel. Věděl co chce udělat, ale nevěděl, jak bude reagovat Sebastian.

"Myslím, že bychom měli zkontrolovat Londýn." Začal si prohlížet nehty na rukou. Nyní měly černou barvu. Ta se už ale nesmyje.

"Co když nás tam poznají? Přece máte být mrtvý, mladý pane," dál se vyptával starší démon. Docela ho to i překvapilo. Nečekal, že se tam bude chtít vrátit.

"Musíš nám najít převlek," nedal se odbýt Ciel "Tentokrát už žádné růžové šaty."

Sebastian se mírně pousmál a vzpomněl si na připad Jacka Rozparovače, ze kterého se nakonec vyklubala teta Ciela, Madam Red.

"Jistě," souhlasil nakonec "Půjdete se mnou, nebo tu počkáte?"

"Počkám." Ciel se podíval Sebastianovi přímo do očí a přikázala: "Tak jdi už, Sebastiane!"

Po dvou týdnech cestování po Anglii spolu opět šli ulicemi Londýna. Sebastian měl nyní na sobě levné oblečení v barvě slámy a na hlavě stejnobarevnou čepici. Pod ní měl vlasy stažené do culíku. Ciel byl obléknut stejně a páska přes oči byla vyměněna za náplast ve tvaru kruhu. Kráčeli vedle sebe a užívali si krásy tohoto vyjímečného města. Sebastian i Ciel vzpomínali co zde prožili, takže málem přešli stánek s novinami.

Vstoupili dovnitř a ucítili vůni tabáku. Sebastian přistoupil k pultu. Ciel jako stín za ním.

"Dobrý den," pozdravil vyšší démon.

"Dobrý, co si přejete?" zeptal se malý mužík s brýlemi.

Sebastian už chětl vyřknout objednávku, ale jeho pán mu skočil do řeči.

"Chtěli bychom včerejší a dnešní výtisk novin," řekl nekompromisním tónem.

"Máte štěstí, zbyl mi tu poslední ze včerejška," prodavač se podrbal na pleši "Počkejte, dojdu pro něj do skladu."

Oba démoni kývli hlavou a začali si prohléžet zboží. Za pultem na poličkách bylo postaveno pár druhů tabáku a vedle laciné víno. Pod sklem na pultu se povalovaly dřevěné ozdobičky a v pravo od nich vyselo pár obrazů.

"Tady to je." Muž položil dva štusy svázaných papírů před sebe na sklo. Ciel je ihned sebral a Sebastian z kapsy vytáhl peníze a vyhodil je. Obloukem dopadly na místo, kde ještě před chvíli ležely noviny. Prodavač vykulil oči, ale víc si toho nevšímal. Začal vytahovat krabičku, která sloužila jako kasa, ale vyšší démon mávl rukou a spolu s Cielem opustil obchod.

Opět šli po ulici, tentokrát pomalu a nikam nespěchali. Znovu si prohlíželi Londýn v létě a i teď se jim v hlavě vybavovaly různé vzpomínky. Když došli k malému parčíku sedli si na první lavičku na kterou narazili. Ciel si začal prohlížet včerejší zápisky a jediné, co ho zaujalo bylo:

"Vyšetrovatelé stále nevypátrali zabijáka, který zabil již tři slečny. Je pravděpodobné, že to byl jeden a ten samý muž, možná žena, jelikož oběti měly stejné zranění, hluboké bodné rány, zatím neznámým předmětem, ze kterých dívky vykrvácely. Věk dívek v rozmezí 10-14 let."

Když to dočetl, rovnou popadl novější výtisek a začal hledat pokračující článek.

"Myslím, že máme, co dělat," nepatrně odhalil zuby, když odstavec dočetl. Podal noviny Sebastianovi, který mezitím sledoval krajinu.

"Včera večer se našlo tělo jedenáctileté dívky v nejtemnější ulici Londýna. Nejmenovanná na sobě měla několik hlubokých ran ze kterých vykrvácela. Vyšetřovatelé začínají brát v úvahu, že všechny oběti zabilo zvíře, i když nechápají, co dělá ve městě a proč je oběť stále dívka. Nemají po pachateli žádné stopy."

"Sebastiane," odhodil noviny do koše "Rozdělíme se. Já budu pátrat ve městě a ty v okolí."

"Zajisté, ale mohl bych se po cestě převléknout? Myslím, že půjdu kolem skrýše."

"Jak chceš," odbyl ho Ciel "Hlavně ať tě nikdo nepozná."

Ciel si po ulicích teď vykračoval sám. Snažil se vykoumat, proč v novinách neuvedli přesné místo vraždy. Ale bylo to vlastně jedno, Ciel věděl přesně, kde se to místo nachází a samozřejmě tam mířil. Byl spokojený. Bylo to vlastně stejné, jako když byl ještě člověk, teď se ale o svůj život nemusel tolik bát.

Konečně dorazil na místo. Stál před slepou uličkou širokou asi jeden a půl metru. Ulice sloužila jako odpadní koš, takže po levé straně bylo spoustu zbytků a nepořadku. Na pravé se vytvořila malá ulička. Ciel se po ní vydal a snažil se ignorovat smrad, který z tohoto místa vycházel. Na konci ulice stála vysoká zeď, asi tři metry.

Mladý démon začal hledat nějaké stopy. Odkopával několik pytlů s odpadky, až se začaly hromadit za ním. Netrvalo ani pět minut a Ciel narazil na uschlou louži krve. Rozhlížel se a dumal, co že se tu stalo a jakto, že tu nejsou žádné indicie, co by je dovedly k vrahu.

Znenadání uslyšel na konci uličky kroky, které zcela určitě mířili k němu. Jak se neznámí přibližovali, rozeznal už i dva můžské hlasy. Rychle vyskočil na zídku a z ní na střechu. Užíval si ten pocit, protože to bylo poprvé, co si vyzkoušel své nové schopnosti. Na šikmé ploše se usadil a pozoroval krvavý flek, který ty dva muže jistě také zajímal.

"Je to velice zvláštní případ," začal vyšší chlapík, když přistoupil ke krvi "Všechna ta těla byla úplně bez krve a na zemi jí je minimum."

"To je teda zvláštní," přitakal menší a hubenější muž.

"Jakoby je někdo dočista vysál," zasmál se nevesele opět ten vyšší.

"Snad si nemyslíte, že nám tu řádí upír?!" vyslovil posměšně druhý neznámý.

"Ne! Na upíry nevěřím, ale člověk by tohle prostě sám nedokázal," obhajoval se první. Oba si mysleli, že upíři neexistují, ale Ciel měl trošku jiný názor. I když se s žádným nesetkal, on je přeci démon, takže... proč by nemohli existovat krvelačné potvory?

"Víš, co se mi zdá?" prohodil ten vyšší muž "Že od té doby, co je královnin "hlídací pes" mrtvý, začíná to jít s Londýnem z kopce."

Ciel ještě chvíli poslouchal jejich rozhovor, ale usoudil, že i když to jsou vyšetřovatelé, neví toho o moc víc než on. Vydal se po střeše na druhou stranu domu. Spíše se ploužil, než šel. Rozmýšlel se, co teď. Na nic nepřišel. Když došel k další slepé ulici opatrně seskočil dolů.

"Kam teď?" řekl si pro sebe a vylezl ze špinavé ulice na náměstí. Nevěděl kam míří. Prostě šel tam, kam ho nohy nesly. Všímal si všech domů, co stály v ulicích a hledal na nich něco pěkného. Nekolikrát se mu to i povedlo, ale přece jen je to dítě z velkého panství. Zastavil se. Před sebou spatřil krásnou vilu. Nebyla tak velká, jako jeho bývalý domov, to zdaleka ne, ale bylo poznat, že pán domu má peněz víc než dost. A on věděl přesně, kdo je toho domu pán.

Zatoužil vejít do domu. Chtěl cítít objetí jeho bývalé snoubenky. Nikdy si nepřiznal, jak moc mu na Lizzy záleží. Až teď. Ale teď bylo pozdě. Elizabeth si stejně jako celý svět myslela, že je mrtvý a nerad by ji vystrašil. Přesto všechno si usmyslel, že ji musí vidět. Naposledy. Zaťal ruce v pěst.

Ohlédl se za sebe. Momentálně tu nikdo nešel a samozřejmě, Ciel toho využil.

Přeskočil přes černý plot a rozběhl se k domu. Věděl kde má Lizzy okna do pokoje a tak se k nim dal. Nejdříve skočil na altánek, pak na střechu nad jejím oknem. Lehnul si hlavou nad zahradu tak, že viděl celý její pokoj. Elizabeth stála před zrcadlem a zkoušela si šaty, to bylo normální. Ale Lizzy na sobě měla tmavě modré šaty, které se za roztomilé považovat vůbec nemohly. Zato by se hodily k Cielovu oblečku, který si nechal ve skrýši.

Jak se pořád díval jen na Lizz a snažil se pochopit, co se to děje, málem si nevšiml její služebné Pauly. Služebná pohlédla z okna, naštěstí Ciel rychle zareagoval a hlavnu nastavil tak, že ho neviděla.

Po chvíli Paula odešla, takže Ciel opět pozoroval, jak si Lizzy zkouší smutné šaty. Samozřejmě, že když se svlékala podíval se někam jinam. Najednou uslyšel, že něco běží po zahradě směrem k němu.

"To bude Sebastian," pomyslel si, i když to nedávalo vůbec smysl. Než si uvědomil, že ten, kdo běží k domu opravdu není Sebastian, okno bylo rozbité a Lizzy přidušeně zakřičela.

Ciel ihned vyrazil do rozbitého okna a to, co spatřil ho vyvedlo z míry. Blonďatý kluk, mohlo mu být tak patnáct, šestnáct, držel Lizzy jednou rukou kolem pasu a druhou ji kryl pusu, aby nemohla křičet. Co ho ale nejvíce udivilo bylo, že ten kluk byl nesmírně krásný, možná i víc jak Sebastian, ale na rozdíl od něj, byl únosce hrozně neklidný a pořád se díval na Elizabethin krk. Jakmile Ciela spatřil, vycenil na něj zuby a zavrčel jako zvíře.

"Sebastiane, přijď!" zašeptal Ciel a šáhl si vedle oka, které bylo zakryté páskou.

Sladký jako cukrkandl V.

K této kapitole musím napsat varování, je extrémně šílená... (Kaktusy ovládnou svět - nu, až si to přečtete tak pochopíte) - Ale máme pro to dobrou omluvu! Když jsme tuhle kapitolu psaly, bylo už skoro po třetí hodině raní a náš mozek byl dezorientován spoustou smíchu a zvrhlých myšlenek, éhm. Je to vážně strašně jetý... jen upozorňujeme, že neručíme za poškozenou bránici...

Sebby & Grell

---

Sladký jako cukrkandl V.

Sebastian si promnul spánek a šel otevřít dveře.

"Tak co, přidáte se?!" vybafl na překvapeného Ciela s Maylene, kteří už nestihli utéct.

"Ehm, proč ne…" vykoktala ze sebe Maylene.

"Stejně se nudím." přidal se Ciel.

"Skvělé, takže už jsme čtyři! To už bohatě stačí. Takže, na co budeme hrát? Otázky? Úkoly? Svlíkací???"

"No, tak svlíkací se zavrhuje, takže otázky nebo úkoly…" odpověděl mu Sebastian, protože se

mu nechtělo jej znovu oblékat, navíc to bylo pro bezpečí všech. Maylene nevěděla o Cielově "kérce" na boku, ani o pentagramu na jeho fialovém oku, stejně tak neviděla ten Sebastianův a on jí ho rozhodně nehodlal ukazovat.

"Takže otázky a úkoly. Můžete si pokaždé vybrat. Pokud se vám nebude líbit otázka, je na řadě úkol. Snad všichni znáte pravidla této primitivní hry." rozhodl Sebastian. Grell vyskočil z postele, ale to neměl dělat. Trochu se to s ním zatočilo a on zavrávoral. Naštěstí ho Sebby chytil, jinak už by byl na zemi.

"Opatrně, sluníčko. Ať si neublížíš!" Grell se k němu ihned přitulil.

"Takže, kde budeme hrát?" zeptal se Ciel.

Sebastian ukázal na podlahu, kterou pokrýval tlustý naducaný koberec, takže nebyl žádný problém, doprostřed dal během vteřiny malou kulatou stoličku na třech nožkách a mohlo se začít hrát. Sebby pomohl posadit se Grellovi, opřel jej o rám postele, sám si sedl vedle něj. Maylene se ještě celá rudá, od přistižení za dveřmi, posadila naproti a Ciel se posadil vedle ní. Možná mu to přišlo ponižující, možná ne. Poprvé po dlouhé době se cítil mírně trapně kvůli tomu, jak byla jejich sledovací akce odhalena, ale nedal na sobě nic znát. Ani slovem. Všichni tam tak pár minut seděli v tichu, až se Grell zeptal mírně heliovým hlasem.

"Tak kde to váz-váz-vázne váž-váž-vážení?"

"No, nemáme to nejdůležitější." podotkla tiše Maylene.

"Dostatek prezervativů?" opáčil zamračeně Grell.

"Flašku, blbče." prohlásil Ciel svým moudrým nepřítomným hlasem.

Sebastian se praštil do čela, čímž vyvedl všechny z rovnováhy, to nebylo zrovna správné gesto od dokonalého komorníka, ale to raději nerozebírali. Chmátl na postel pro flašku od šampaňského. Byli připraveni, hra mohla začít.

Sebastian popadl láhev a pořádně s ní zatočil. Asi to trochu přehnal, protože se točila skoro pět minut. Mezitím byli všichni netrpělivý, čekali, na koho to padne. No a padlo to na Ciela. Ten měl na tváři výraz, jako by právě snědl celý citron.

"Můžu mu dát otázku, Sebastiane?" zeptal se natěšený Grell.

"Samozřejmě, ty moje kiwi."

Kiwi? Všichni se po sobě nechápavě podívali. Co to jako má být???

"Takže, první otázka. Co se to stalo s očíčkem?" Tímto Cielovi naprosto vyrazil dech. Čekal něco… nenáročného.

"Chci úkol, na tohle nebudu odpovídat..."

"Skvěle, takže úkol!"

Jelikož Grell při takové dávce opia ztratil veškerou soudnost (a buďme k sobě upřímní - normálně ji má taky velmi nízkou) jen nadšeně začal halekat, cosi čemu nikdo nerozuměl. Všichni rozeznali jen pár slov, která beztak nedávala smysl.

"Stojka… Hymna… Kaktus… Za krkem… Sebastianuv rozkrok… kotrmelec."

"Ehm, takže mám udělat stojku, při tom zazpívat hymnu, pak si dát kaktus za krk a na něj Sebastiánův rozkrok a nakonec ještě udělat kotrmelec nebo co?" zeptal se vyjevený Ciel.

"Ehm, není to náhodou pánův úkol? Co tam tedy dělá můj rozkrok u kaktusu?" zeptal se zděšený Sebastian. Naštěstí jako démon nemohl přijít o své milované nádobíčko, ale stejně to bude pořádně bolet…

Grell chcípnul smíchy. Teda aspoň to tak vypadalo, možná, že měl epileptický záchvat. Každopádně každou chvíli s sebou škubla jiná končetina a zvuky, které vydával, byly neidentifikovatelné a velmi děsivé. Chudák Maylene na tom byla podobně. Prazvláštní výjev. Ciel, který přemítal nad tím, jestli je v jeho silách kotrmelec, mírně se u toho mračil a kabonil. Zděšený Sebastian, který si se svým lidským nádobíčkem tuze rád hrál a nechtěl, aby mu do něj něco píchalo, třeba takové ostny kaktusu, že? No a dvě siluety, které s sebou plácaly o zem, jak jen to šlo. Silně bizarní.

Sebastian přestal přemýšlet o svém nádobíčku a všimnul si válejícího se Grella. Mlátil sebou smíchy o podlahu a už to začínalo vypadat celkem nebezpečně. Radši se ho pokusil uklidnit, než si něco udělá. Přitom se snažil zahnat představu toho kaktusu ve spojení s jeho nádobíčkem, ale moc se mu to nedařilo. Maylene se taky snažila uklidnit. Nádech a výdech. Ciel mezitím ostatní sledoval. Co si má počít? Stojku rozhodně neudělá a hymnu se nikdy nenaučil…

Všichni upřeli pohled na Ciela, jen Grell ne a ne se uklidnit. Po chvíli kdy přešel největší záchvat smíchu (překonal i Undertakera!) začal mluvit přiškrcením hlasem a měl co dělat aby se znovu nedostal do spletitého víru smíchu, který jím potlačovaně otřásal.

"Tak. To. Asi. Nepůjde. Řekl. By-bych" - Grell se složil v záchvatu a otřásal se opravdu hodně, všichni čekali, než ho to přejde.

"Tak. Nám. Tady. Zastepuj. A-a-a. Zaz-zaz-zapívej. Píí-í-í-ísn-ičku." Další záchvat smíchu.

"Zazpívat? Písničku? Já?" Ciel se zděsil. Zpívat neuměl a žádnou použitelnou písničku si nepamatoval.

"Né asi, ten za tebou!" Ciel se pro jistotu otočil a zrovna za ním nikdo nestál. Divné…

"Ale, já žádnou písničku neznám…"

"Ale, mladý pane. Z tohohle se nevykroutíte… Tak určitě znáte třeba Skákal pes"

"Skákal pes?!" V Cielovi to vřelo. Jak nedůstojné, ale co naplat, musel to udělat a ztratit tím zbytek své důstojnosti.

"Ehmm, takže Skákal pes, přes oves, přes zelené pole, šel za ním myslivec. Hmm jak to bylo dál?" Nemohl si prostě vzpomenout..

"To je dobrý, my vám to odsouhlasíme!" zaúpěl Grell zacpávaje si uši!

"Přesně, už nemusíte zpívat, pane, vážně!" přitakala horlivě Maylene, která si zacpané uši maskovala úpravou vlasů. Hm, musela uznat, že objem dělá dojem. Taft vede. Sebastian přizvukoval, Ciel se zatvářil zklamaně.

"Zrovna mně to začínalo bavit, ale dobrá, popojedeme," pronesl a roztočil flašku, ne zrovna šikovně, protože se skutálela dolů. Sebby ji však stihl chytit, než dopadla na zem, o kterou by se roztříštila na tisíce, ba ne, na desetitisíce kusů. Ciel nasadil stejný výraz, který používala Maylene když něco rozmlátila. Ciel začal roztáčet znovu a flaška ukázala přímo na zfetovanou věc, která právě zkoumala strukturu svých vlastních vlasů. Ciel se pro sebe usmál, to teprve bude jízda.

Sladký jako cukrkandl IV.

Opět dílo, které vzniklo ve firmě Sebby&Grell...

---

Sladký jako cukrkandl IV.

Grell se mezi tím probral a otevřel oči. Ležel v cizí posteli, oblečený v cizím, krásně voňavém oblečení a v cizím pokoji. Netušil, kde je a netušil, co se stalo. Snažil si vzpomenout, ale strašně ho bolela hlava. Zasténal. To dalo vedle sedícímu Sebastianovi znamení, že už je vzhůru. Zvednul se ze židle a zeptal se Grella, jak se cítí. Grell nechápal Sebastiánův starostlivý výraz a snažil se za každou cenu vzpomenout, co se vlastně stalo. A začalo se mu to vybavovat. Útržky vzpomínek mu prolétávaly hlavou. To, jak mu Sebastian slíbil, že tu bude jen pro něj na jeden den, pak pozvání do panství od Ciela a následně ta koupel. Vybavil se mu i polibek. To ho dost překvapilo, nikdy by nečekal, že to Sebastian udělá a pak si vzpomněl i na výstřel. A pak už nic.

Snažil se uvažovat střízlivěji, přece jenom je trošku nesmysl, že by ho Sebastian Michaelis políbil. Ten sladký démon, tak chladný a tak přitažlivý. Nemožné. Absurdní. Nevysvětlitelné. Ale přesto… ten starostlivý výraz v jeho tváři, která vypadala, jakoby ji vytesali andělé, což byla mírná ironie v kontrastu s nepopiratelnou pravdou, že Sebby je démon. Je ale přece nesmyslné, že by se i kdyby to, co se mu vybavovalo v hlavě opravdu stalo, tak by se nesblížili natolik, aby na Sebastianově tváři byl naprosto stejný výraz, který dává svému pánovi. Nebo snad ano?

Sebastian nechápal Grellovu nemluvnost, zvláště u někoho, kdo obyčejně nezavře pusu. Začínal se vážně obávat, že se Grellovi poranil mozek. Nevěděl, jak to u smrtek chodí. Nakonec se rozhodnul Grella ještě jednou oslovit.

"Jak ti je?"

Ten se na něj ještě trochu nechápavě podíval a potom váhavě odpověděl; "No, moc dobře ne. Co se stalo?"

"No, Maylene nás viděla a vytáhla zbraň, no a vystřelila. Já jsem stihnul uhnout, ale ty…"

V Grellově mozku to doklaplo. Takže to všechno byla pravda. Ano, líbal se s ním a teď je za to potrestán a příšerně ho ta hlava bolí, takže z dnešního úžasného dne asi nic nebude!

"Vážně jsi v pořádku, není to až moc vážné, šmudlo?" usmál se Sebastian na Grella, věděl jak moc má rád Grell komplimenty a ačkoli si to nechtěl za žádnou cenu přiznat, bylo mu Grella vcelku líto, i když měl své pohnutky proč nechat Maylene zasáhnout. Smrtka si promnula obličej, Grell měl opravdu velký problém uvěřit tomu co se děje. Plní se mu sen a on je v naprosto nepoužitelném stavu… dokonce byl i osloven přízviskem "šmudlo"! Byl v koncích.

"Zrovna moc ne, eh, poupátko?" snažil se Grell hodit do své obvyklé formy, Sebastianovi to přišlo docela roztomilé, ale zároveň se zhrozil nad tím, jak moc jej rudovlasá smrtka zkazila.

Asi opravdu nebyl ve své kůži, protože poupátko byl dost chabý pokus na Grella. Musel vymyslet, jak mu pomoct. Ten den se mu začínal líbit a Grell byl zřejmě v koncích.

"Bolí tě něco, zlatíčko?"

"Ehm, příšerně mě bolí hlava. Asi z toho dneska nic nebude…"

"Neboj se, něco vymyslíme. Počkej tu chvíli na mě, ano jahůdko?"

"Dobře…"

Sebastian rychle seběhl schody a zamířil do sklepa, tam něco popadl a šel do koupelny. Tam nechal tác s pochutinami, které před tím tak pracně připravil. Vzal sklenici, nalil do ní šampaňské a něco do něj přidal. Bylo to opium. Přinesl mu ho jednou Lau, jen tak, pro nic za nic, že se mu prý bude jednou hodit. Trefil to. Nechtěl Grella omámit, jen mu otupit bolest. Sklenici ještě dozdobil jahodou, všechno to pěkně naaranžoval a odnesl do svého pokoje, kde už na něj čekal Grell.

"Napij se toho, udělá ti to dobře."

Grell se na něj nedůvěřivě podíval.

"Slibuju."

Grell sice nechápal, v čem mu šampaňské s jahodou pomůže, ale rozhodl se Sebbymu důvěřovat a tak se napil. Vypil sklenici do dna, jako poslušné štěně a opravdu, zanedlouho se mu udělalo mnohem líp.

Grell si nebyl jistý tím, že to co se děje je skutečné - skutečný Sebastian by o něj rozhodně nikdy neměl takovou starost a neříkal mu tak krásně - a opravdu, za chvíli okolní svět nabýval jiné barvy. Grellovy zorničky se zúžily a on se dostával až do příliš blaženého stavu, ne, že by se mu to nelíbilo. Sebastiana napadlo, že možná dal opia trošku moc, protože Grell se začal nejistě zvedat a jeho výraz vypadal až trošku moc neurčitě. I když se mu na tváři roztáhl blažený úsměv, stále vypadal podivně nečitelně. Sebastian byl mírně nervózní, nevěděl, co ten týpek s rudou hlavou udělá. To co udělal, bylo opravdu nečekané. Začal se svlékat.

"Sebby, broskvičko, není ti taky moc horko?!"

Asi to vážně přehnal. Ještě nikdy to na nikom před tím nezkoušel a takhle to dopadlo. Co má dělat? Dokonalý sluha právě zklamal a netušil, jak to má napravit. Grell si zatím stihnul rozepnout téměř všechny knoflíčky u košile, i když mu to zrovna dvakrát nešlo. Sebastian byl v koncích. Musel se rychle vzpamatovat. Ještě stihnu Grella zastavit, než si začal sundávat i kalhoty. Oblékl mu znovu košili, tentokrát si neuvazoval šátek, dokonce ani nezavíral oči.

"Nemůžeš se tady jen tak svlékat, medvídku. Nechej si tu košili, ano?" Mluvil s ním jako s malým dítětem. Grell ho poslech, líbilo se mu, jak ho Sebastian oslovuje a jak se o něj stará. Takhle se o něj nestarala ani vlastní máma, která ho stejně vždycky nesnášela.

"Tak co budeme tedy dělat, ananasku?" Ananasku? Sebastian nechápal...

Maylene a Ciel je pozorovali, tajně, klíčovou dírkou. Když vývoj přecházel k rozepínání košile, raději se otočili, protože ani jeden z nich nechtěl prožít žádný traumatizující zážitek - i když Maylene se koutkem oka dívala a musela zkonstatovat, že i přestože je Grell trošku hermafroditní, tak je sexy. Jenže když došlo k tomu, že Sebastian byl oslovený jako ananasek, tak už to Ciel nevydržel a vyprsknul smíchy. Aspoň v hlavě, protože Maylene mu stihla do úst nacpat kus své sukně, protože takové prozrazení by nebylo nic pro jejich plán. Ďábelský plán, ve kterém hlavní roli budou hrát banány a popelnice, ale hlavně ty banány.

Sebastian uslyšel menší šramot za dveřmi, ale snažil se jej ignorovat. Nezajímal ho momentálně mladý pán, ani Maylene. Měl dost vlastních problémů. Ne, ananasek rozhodně nebylo normální oslovení. Mohl jen doufat, že to opium brzy vyprchá.

"Je mi to celkem jedno, co by sis představoval, srdíčko?"

Bylo to tak rozkošné… Srdíčko… Rozplýval se Grell. Ano, tak rozkošné, kéž by to Sebastian říkal jí! Uvažovala Maylene.

"Tak nechutné, chce se mi zvracet!" říkal si v duchu Ciel.

"Miláčku, co kdybychom si zahráli flašku?" vyjekl Grell nadšený svým vlastním nápadem. Byl na sebe hrdý, jeho geniální mozeček už určitě pracoval minimálně na sto-dvacet-jedna procent ze sta. Určitě.

"Ale, rumová pralinko -" Sebastian se musel pozastavit nad tím, jak mu docházejí vhodná oslovení "na to nás není dost, ve dvou to není ono."

"Tak přizveme další!" Jásala rusovlasá sjetá smrtka.

"Ale, ehe, pusinko… tohle má být náš den!" Sebastian se zhrozil nad tím, co vypustil z úst,

vážně ho Grell fascinoval natolik, aby si ho chtěl sobecky přivlastnit? Tu příšernou nadrženou smrtku - jak se onehdy sám vyjádřil?!

"Gumová rozinko," - Grell opravdu nebyl ve své kůži "prosím, chci si zahrát flašku i s ostatními!"

A jak řekl, tak muselo být, protože Sebastian slíbil Cielovi, že splní každé Grellovo přání.