Povídka od VelííQ;
Děj se odehrává dva týdny po Cielově proměně v démona. Rozhodne se, že okoukne co se děje v Londýně, a udělal dobře. V londýně opět řádí vrah. A né jen tak obyčejný.
(Grell: Protože to má jen dvě části - jak jsi uvedla, myslím, že není třeba zařazovat to do kapitolovek, tam bych dávala vše co má tři a více částí ;))
Byl krásný slunečný den. Vítr načechrával trávu a květiny na louce, kde nebylo ani jednoho živáčka. Přesto se tu někdo procházel. Nebyl to jen tak někdo, byli dva. Dva démoni.
Sebastian, ten starší, nesl Ciela v náručí. Starší démon s černými vlasy a tmavě červenými oči se nepatrně usmíval. Na sobě měl jako vždy černý frak. O dost mladší démon se tvářil znuděně. Končetiny mu vlály ve větru a jedním okem, protože to druhé měl stále zakryté páskou, sledoval barvy kytek. Krásné, modré, velké oko přejíždělo pohledem po rozkvetlé louce a hledalo místo, kde by se mohli na chvíli usadit.
Cieal náhle spatřil plácek, který stínil velký strom. Líně zvedl jednu ruku a ukázal na místo. Bylo od nich asi padesát metrů. Sebastian kývnul a rozběhl se. Za pár vteřin už stáli pod mohutným dubem.
"Jak je vám, mladý pane?" otázal se Sebastian.
"Tak jako vždy," odpověděl mu lhostejně mladý démon. Sebastian ho opatrně položil do zelené trávy a sám se posadil vedle. Chvíli jen tak seděli a užívali si neskutečný klid. Bylo slyšet jen nepatrné hvízdání, jak se větřík otíral o zelený porost.
"Co máte v plánu?"
Ciel se zamyslel. Věděl co chce udělat, ale nevěděl, jak bude reagovat Sebastian.
"Myslím, že bychom měli zkontrolovat Londýn." Začal si prohlížet nehty na rukou. Nyní měly černou barvu. Ta se už ale nesmyje.
"Co když nás tam poznají? Přece máte být mrtvý, mladý pane," dál se vyptával starší démon. Docela ho to i překvapilo. Nečekal, že se tam bude chtít vrátit.
"Musíš nám najít převlek," nedal se odbýt Ciel "Tentokrát už žádné růžové šaty."
Sebastian se mírně pousmál a vzpomněl si na připad Jacka Rozparovače, ze kterého se nakonec vyklubala teta Ciela, Madam Red.
"Jistě," souhlasil nakonec "Půjdete se mnou, nebo tu počkáte?"
"Počkám." Ciel se podíval Sebastianovi přímo do očí a přikázala: "Tak jdi už, Sebastiane!"
Po dvou týdnech cestování po Anglii spolu opět šli ulicemi Londýna. Sebastian měl nyní na sobě levné oblečení v barvě slámy a na hlavě stejnobarevnou čepici. Pod ní měl vlasy stažené do culíku. Ciel byl obléknut stejně a páska přes oči byla vyměněna za náplast ve tvaru kruhu. Kráčeli vedle sebe a užívali si krásy tohoto vyjímečného města. Sebastian i Ciel vzpomínali co zde prožili, takže málem přešli stánek s novinami.
Vstoupili dovnitř a ucítili vůni tabáku. Sebastian přistoupil k pultu. Ciel jako stín za ním.
"Dobrý den," pozdravil vyšší démon.
"Dobrý, co si přejete?" zeptal se malý mužík s brýlemi.
Sebastian už chětl vyřknout objednávku, ale jeho pán mu skočil do řeči.
"Chtěli bychom včerejší a dnešní výtisk novin," řekl nekompromisním tónem.
"Máte štěstí, zbyl mi tu poslední ze včerejška," prodavač se podrbal na pleši "Počkejte, dojdu pro něj do skladu."
Oba démoni kývli hlavou a začali si prohléžet zboží. Za pultem na poličkách bylo postaveno pár druhů tabáku a vedle laciné víno. Pod sklem na pultu se povalovaly dřevěné ozdobičky a v pravo od nich vyselo pár obrazů.
"Tady to je." Muž položil dva štusy svázaných papírů před sebe na sklo. Ciel je ihned sebral a Sebastian z kapsy vytáhl peníze a vyhodil je. Obloukem dopadly na místo, kde ještě před chvíli ležely noviny. Prodavač vykulil oči, ale víc si toho nevšímal. Začal vytahovat krabičku, která sloužila jako kasa, ale vyšší démon mávl rukou a spolu s Cielem opustil obchod.
Opět šli po ulici, tentokrát pomalu a nikam nespěchali. Znovu si prohlíželi Londýn v létě a i teď se jim v hlavě vybavovaly různé vzpomínky. Když došli k malému parčíku sedli si na první lavičku na kterou narazili. Ciel si začal prohlížet včerejší zápisky a jediné, co ho zaujalo bylo:
"Vyšetrovatelé stále nevypátrali zabijáka, který zabil již tři slečny. Je pravděpodobné, že to byl jeden a ten samý muž, možná žena, jelikož oběti měly stejné zranění, hluboké bodné rány, zatím neznámým předmětem, ze kterých dívky vykrvácely. Věk dívek v rozmezí 10-14 let."
Když to dočetl, rovnou popadl novější výtisek a začal hledat pokračující článek.
"Myslím, že máme, co dělat," nepatrně odhalil zuby, když odstavec dočetl. Podal noviny Sebastianovi, který mezitím sledoval krajinu.
"Včera večer se našlo tělo jedenáctileté dívky v nejtemnější ulici Londýna. Nejmenovanná na sobě měla několik hlubokých ran ze kterých vykrvácela. Vyšetřovatelé začínají brát v úvahu, že všechny oběti zabilo zvíře, i když nechápají, co dělá ve městě a proč je oběť stále dívka. Nemají po pachateli žádné stopy."
"Sebastiane," odhodil noviny do koše "Rozdělíme se. Já budu pátrat ve městě a ty v okolí."
"Zajisté, ale mohl bych se po cestě převléknout? Myslím, že půjdu kolem skrýše."
"Jak chceš," odbyl ho Ciel "Hlavně ať tě nikdo nepozná."
Ciel si po ulicích teď vykračoval sám. Snažil se vykoumat, proč v novinách neuvedli přesné místo vraždy. Ale bylo to vlastně jedno, Ciel věděl přesně, kde se to místo nachází a samozřejmě tam mířil. Byl spokojený. Bylo to vlastně stejné, jako když byl ještě člověk, teď se ale o svůj život nemusel tolik bát.
Konečně dorazil na místo. Stál před slepou uličkou širokou asi jeden a půl metru. Ulice sloužila jako odpadní koš, takže po levé straně bylo spoustu zbytků a nepořadku. Na pravé se vytvořila malá ulička. Ciel se po ní vydal a snažil se ignorovat smrad, který z tohoto místa vycházel. Na konci ulice stála vysoká zeď, asi tři metry.
Mladý démon začal hledat nějaké stopy. Odkopával několik pytlů s odpadky, až se začaly hromadit za ním. Netrvalo ani pět minut a Ciel narazil na uschlou louži krve. Rozhlížel se a dumal, co že se tu stalo a jakto, že tu nejsou žádné indicie, co by je dovedly k vrahu.
Znenadání uslyšel na konci uličky kroky, které zcela určitě mířili k němu. Jak se neznámí přibližovali, rozeznal už i dva můžské hlasy. Rychle vyskočil na zídku a z ní na střechu. Užíval si ten pocit, protože to bylo poprvé, co si vyzkoušel své nové schopnosti. Na šikmé ploše se usadil a pozoroval krvavý flek, který ty dva muže jistě také zajímal.
"Je to velice zvláštní případ," začal vyšší chlapík, když přistoupil ke krvi "Všechna ta těla byla úplně bez krve a na zemi jí je minimum."
"To je teda zvláštní," přitakal menší a hubenější muž.
"Jakoby je někdo dočista vysál," zasmál se nevesele opět ten vyšší.
"Snad si nemyslíte, že nám tu řádí upír?!" vyslovil posměšně druhý neznámý.
"Ne! Na upíry nevěřím, ale člověk by tohle prostě sám nedokázal," obhajoval se první. Oba si mysleli, že upíři neexistují, ale Ciel měl trošku jiný názor. I když se s žádným nesetkal, on je přeci démon, takže... proč by nemohli existovat krvelačné potvory?
"Víš, co se mi zdá?" prohodil ten vyšší muž "Že od té doby, co je královnin "hlídací pes" mrtvý, začíná to jít s Londýnem z kopce."
Ciel ještě chvíli poslouchal jejich rozhovor, ale usoudil, že i když to jsou vyšetřovatelé, neví toho o moc víc než on. Vydal se po střeše na druhou stranu domu. Spíše se ploužil, než šel. Rozmýšlel se, co teď. Na nic nepřišel. Když došel k další slepé ulici opatrně seskočil dolů.
"Kam teď?" řekl si pro sebe a vylezl ze špinavé ulice na náměstí. Nevěděl kam míří. Prostě šel tam, kam ho nohy nesly. Všímal si všech domů, co stály v ulicích a hledal na nich něco pěkného. Nekolikrát se mu to i povedlo, ale přece jen je to dítě z velkého panství. Zastavil se. Před sebou spatřil krásnou vilu. Nebyla tak velká, jako jeho bývalý domov, to zdaleka ne, ale bylo poznat, že pán domu má peněz víc než dost. A on věděl přesně, kdo je toho domu pán.
Zatoužil vejít do domu. Chtěl cítít objetí jeho bývalé snoubenky. Nikdy si nepřiznal, jak moc mu na Lizzy záleží. Až teď. Ale teď bylo pozdě. Elizabeth si stejně jako celý svět myslela, že je mrtvý a nerad by ji vystrašil. Přesto všechno si usmyslel, že ji musí vidět. Naposledy. Zaťal ruce v pěst.
Ohlédl se za sebe. Momentálně tu nikdo nešel a samozřejmě, Ciel toho využil.
Přeskočil přes černý plot a rozběhl se k domu. Věděl kde má Lizzy okna do pokoje a tak se k nim dal. Nejdříve skočil na altánek, pak na střechu nad jejím oknem. Lehnul si hlavou nad zahradu tak, že viděl celý její pokoj. Elizabeth stála před zrcadlem a zkoušela si šaty, to bylo normální. Ale Lizzy na sobě měla tmavě modré šaty, které se za roztomilé považovat vůbec nemohly. Zato by se hodily k Cielovu oblečku, který si nechal ve skrýši.
Jak se pořád díval jen na Lizz a snažil se pochopit, co se to děje, málem si nevšiml její služebné Pauly. Služebná pohlédla z okna, naštěstí Ciel rychle zareagoval a hlavnu nastavil tak, že ho neviděla.
Po chvíli Paula odešla, takže Ciel opět pozoroval, jak si Lizzy zkouší smutné šaty. Samozřejmě, že když se svlékala podíval se někam jinam. Najednou uslyšel, že něco běží po zahradě směrem k němu.
"To bude Sebastian," pomyslel si, i když to nedávalo vůbec smysl. Než si uvědomil, že ten, kdo běží k domu opravdu není Sebastian, okno bylo rozbité a Lizzy přidušeně zakřičela.
Ciel ihned vyrazil do rozbitého okna a to, co spatřil ho vyvedlo z míry. Blonďatý kluk, mohlo mu být tak patnáct, šestnáct, držel Lizzy jednou rukou kolem pasu a druhou ji kryl pusu, aby nemohla křičet. Co ho ale nejvíce udivilo bylo, že ten kluk byl nesmírně krásný, možná i víc jak Sebastian, ale na rozdíl od něj, byl únosce hrozně neklidný a pořád se díval na Elizabethin krk. Jakmile Ciela spatřil, vycenil na něj zuby a zavrčel jako zvíře.
"Sebastiane, přijď!" zašeptal Ciel a šáhl si vedle oka, které bylo zakryté páskou.
